Článek
Poděkovala jsem sousedce Martě, ještě v předsíni odloupla kousek a strčila ho do pusy. Ale pak jsem si to rozmyslela a celou ji strčila do horní poličky skříňky v kuchyňském koutu, abych ji nesnědla na posezení. Sama prakticky nepeču, bývám u toho nervózní a nikdy to nedokážu udělat tak dobré jako ona.
Martina otázka, proč se tak divím, mi v hlavě roztočila kolotoč vzpomínek. Jsem jiná než ostatní lidé, od malička jsem taková, narodila jsem se s tím. Každý den přesně v osm hodin večer poděkuji v duchu své zesnulé mamince, že mě dokázala vychovat a připravit na život, který umím zvládat samostatně. Neměla to vůbec lehké, pozdě jsem se naučila mluvit a komunikace se mnou byl obrovský problém. Všechno muselo mít svůj pevný sled a řád, a pokud tomu tak nebylo, upadala jsem v hysterické záchvaty. Tento jev u mě přetrvává v určité míře i dodnes navzdory tomu, že už jsem dávno dospělá a navzdory užívání léků. Ale o tom později, teď nutně musím napsat to o tom divení, a pokud to neudělám, celý text smažu.
Já se totiž vůbec nedivím, jen výraz mé tváře tak vypadá. Zvlášť, když mě něco zaujme nebo když se soustředím. Určitě to nějak souvisí s mou jinakostí. Když Marta zazvonila a já jí otevřela dveře, hned mi bylo jasné, že mi nese tu slíbenou bábovku a okamžitě jsem si do všech nejmenších detailů představila její chuť. Úplně mě to myšlenkově pohltilo a já v tom soustředění bezděčně vykulila oči a pootevřela ústa. Stává se mi to často, dokonce i v práci, lidé jsou na to zvyklí a už je to málokdy překvapí.
Teď k té práci. Dělám na úřadě. Proboha ne s lidmi, jen v zázemí. Cizí lidé mě znervózňují, pořád mám strach, že udělají něco nesprávného, to já nesnáším. Nemůžu za to. Neúmyslné chyby mi nevadí, ale kdyby mě u okýnka chtěl někdo podvést a třeba vyžadoval peníze, které mu nepatří, ztropila bych scénu a byl by průšvih. Takže dělám s dokumenty, buď je připravuji, odesílám, archivuji nebo tak podobně. Dřív se dělalo všechno ručně, ale dneska už jsou na to počítače. Chvilku mi vždy trvá, než se nové postupy naučím, ale oni jsou tam se mnou trpěliví. Jakmile něco zvládnu, tak to dělám perfektně a oni mě pak chválí. Nesnáším pomyšlení, že bych něco pokazila.
Některé věci mám natolik zažité, že bych se bez nich neobešla, kdyby něco bylo jinak, chytil by mě hysterák. Třeba to poděkování mamince v osm hodin. Nebo koukání na soutěž, co se jmenuje Kde domov můj. Jinak sice na televizi vůbec nekoukám, ale tu soutěž vidět musím. Když se zdržím v práci, koukám se tam, kolegové to vědí a umožní mi to, je tam televizor v zasedačce nebo se koukám přes mobil. Mám tu soutěž ráda, člověk se při ní leccos dozví. Pokaždé fandím soutěžícím, když vyhrají, raduji se s nimi, když ne, tak jsem smutná.
Do práce jezdím tramvají a někdy se mi stane, že se zpozdím. Ale oni mi to tolerují, vědí totiž, že nesnáším jezdit ničím, co má černou barvu. Autem, tramvají, autobusem, vlakem prostě ničím. Je to proto, že když jsem byla malá, tak jsme měli černé auto a já jsem na vlastní oči viděla, jak v něm můj otec odjel, když nás s maminkou navždy opouštěl. Ale mám štěstí, černých tramvají je málo, jenom ty s některými reklamami. Když taková přijede, nechám ji odjet a počkám na další, protože v té černé bych se zbláznila. Nikdy bych do ní nevlezla, ani kdybyste mi slibovali bůhvíco.
Sousedka Marta, co mi dala tu skvělou bábovku, jezdívá o víkendech s manželem a se synem na výlety, a občas mě pozve, abych jela s nimi. Dřív měli černé auto, tak to nešlo, ale před pěti léty si koupili bílé, tak s nimi jezdím. Je to fajn, oni jsou skvělí, dobře mě znají, vědí, co potřebuju a vyhoví mi. Jednou jsme byli někde v horách, já si na poslední chvíli uvědomila, že není víkend, ale pátek a blížilo se půl sedmé odpoledne. Potřebovala jsem koukat na soutěž, ale nebyl tam signál, tak jsme se honem vrátili do auta a zajeli do nejbližší restaurace. Tam Filip, to je Martin manžel, přemluvil obsluhu, aby mi tu soutěž pustili. Stihli jsme to na poslední chvíli, už běžela znělka. Naštěstí. Jinak by mě zas chytil hysterák, a pak by mi to bylo líto, protože Martinu rodinu mám ráda. Jsou na mě hodní a já se jim to snažím oplácet.
Vždycky, když to jde, tak jim něco přinesu, třeba pár dortíků z cukrárny nebo tak. Marta říká, abych to nedělala, ale já na ní poznám, že má radost. Vlastně jsou jediní, se kterými mi nedělá problémy mluvit, ráda se s nimi bavím o všem možném. A ještě s několika lidmi z práce, s těmi to mám podobné.
Marta má manžela, ale já žádného nemám. Sex mi nic neříká. Hodně jsem o tom četla, prý jsem frigidní a nejspíš to nějak souvisí s mojí jinakostí. Bez sexu by mě žádný muž nechtěl, ale i kdyby chtěl, stejně by se mnou dlouho nevydržel, protože jsem taková, jaká jsem. Nedokázala bych být jiná, neuměla bych dělat kompromisy, i kdybych chtěla sebevíc. Jsem z toho trochu smutná, ale naučila jsem se žít sama a jsem spokojená. Marta s rodinou a kolegové v práci mi stačí.
Teď vám na sebe prozradím tajemství. Slibte mi, že to nikomu neřeknete. Jestli nechcete slíbit, tak nečtěte dál. Přestože jsem nikdy neměla muže, mám dítě. Takové tajné a není moje, ale trošičku ano. Před léty, to ta holčička byla ještě maličká, jsem jí zachránila život. Uletěl jí nafukovací balónek na břehu řeky, ona se vytrhla babičce, běžela za ním a spadla do vody. Babička měla francouzskou hůl, do vody nemohla a zoufale křičela o pomoc. Já tam skočila a holčičku stačila vytáhnout, než ji odnesl silný proud. Když jsem smutná, tak si na ni vždy vzpomenu.
Moment, promiňte, zvoní mi telefon, volá Marta…
„Ano, Marti, to jsem já Bohunka.“
„Cože, opravdu? A nebudu vám tam vadit?“
„No, strašně ráda, děkujuuu… To jste hodní, vždyť vy jste moje rodina.“
„Tak zatím, strašně moc se těším.“
Představte si, že ona mě pozvala, abych s nimi v sobotu oslavila svoje narozeniny. To je úžasné, jsem šťastná, že je mám.
Ale teď mě omluvte, za chvilku bude osm večer. Zapálím si svíčku, zavzpomínám na maminku a poděkuji ji za to, že mě s láskou vychovala. Určitě mě tam seshora vidí, já to vím.
