Článek
Klasická samoživitelka bydlící v pronajatém bytě, pendlující mezi prací, školkou a domácností, která musí každou korunu nejprve třikrát obrátit v dlani, než si ji dovolí utratit. Čas na vlastní zájmy žádný, styky s kamarádkami krom občasného pobytí s dětmi prakticky nulové. Která ženská to zažila, pochopí. Ale nestěžovala jsem si, Karlík byl moje všechno a bylo nám spolu fajn.
Toho odpoledne jsme se vraceli ze školky, Karlíka jsem posadila na golfky, abychom to stihli domů dřív, a když jsme projížděli parkem, ulomilo se nám kolečko. Akorát jsme míjeli lavičku, kde seděl Kamil, ale tehdy jsem ho ještě jménem neznala. Vídala jsem ho tam celkem často, v ruce měl knihu a četl, později mi prozradil, že tam tímhle způsobem odpočívá po práci. Pokaždé, když mě viděl s Karlíkem, tak zvedl oči, usmál se na nás, pozdravil a pak se zas vrátil ke své četbě. Tentokrát, když si všiml, jak se mi svezly golfky k jedné straně, až jsem Karlíka málem vyklopila, vyskočil z lavičky a nabídl mi svou pomoc se slovy, že tohle on umí. Kolečko se mu sice navzdory snaze opravit nepodařilo, ale aspoň mi s těmi golfkami pomohl domů a celou cestu nás dokázal bavit tak, že jsem se tomu smála nejen já, ale i můj malý kluk.
„Milý chlap, který sice občas trochu přecení své schopnosti, ale to přece muži před ženami dělávají, zvlášť když o ně mají zájem,“ takhle jsem si zařadila Kamila a po několika dalších, tentokrát už cílených schůzkách ve třech, jsem si začala klást otázku, jestli bych taky neměla zájem já o něj. „A proč to nezkusit,“ odpověděla jsem si, Kamil dělal dojem férového člověka, začal mě přitahovat a já si řekla, že chlapská ruka by se mi setsakra hodila. A vlastě nejenom ruka, vždyť ženská jsem přece pořád.
***
„Šéf mě určitě vyhodí a na moje místo posadí toho novýho mladýho.“ „Ty dva týpci nás na tutovku vykradou, už jsem je tady viděl očumovat několikrát.“ „Ne, Na Růžek v neděli na oběd nepůjdeme, číšník se na mě posledně divně koukal a určitě by mi hodil do jídla něco špatnýho!“ Byli jsme s Kamilem rok a půl, já byla těhotná a jemu náhle tragicky zemřel táta, kterého miloval. Muselo to s ním otřást natolik, že se mi najednou před očima strašně změnil a začal si dělat úplně zbytečné starosti. Kamilova šéfa jsem párkrát viděla, prozradil mi, že Kamil je jeden z jeho nejlepších lidí. Dva týpci na chodníku se asi dvakrát zastavili pod našimi okny cestou z hospody a vášnivě tam probírali fotbal. A číšník Na Růžku byl normální pingl, na kterém nebylo nic zvláštního. Kamilovy strachy jsem přičítala jeho otřesu nad ztrátou otce, snažila jsem se na něj být co nejvíc milá a ohleduplná a věřila jsem, že ho to brzy přejde. Přece ho to musí přejít, vždyť budu rodit a potřebuju mít vedle sebe pevnýho chlapa.
Moje přání se splnilo tři týdny před porodem a já bláhová si myslela, že už napořád. Kamila jeho strachy přešly ze dne na den a dokonce se mi za ně omluvil. Řekl mi, že to nic není, jednou už to měl, když ho opustila první žena, a pak ho to taky přešlo samo od sebe. Trochu mi zatrnulo, zeptala jsem se ho, jestli by se nechtěl poradit s nějakým odborníkem, když to měl podruhé, ale on se naježil a prohlásil, že přece není žádný blázen. A já mu uvěřila.
Kamil si moc přál být se mnou při porodu, ale nebylo to možné, neměl nám kdo hlídat Karlíka. Kluci to zvládli na jedničku, já na ně byla na oba pyšná, když jsem se vrátila domů s maličkou Jiřinkou, byli jsme všichni šťastní a Karlík se radoval, že má sestřičku.
***
„To udělali oni, ani se tam nekoukej!“ Jiřince bylo půl roku, Karlík přitáhl domů virózu, ta přeskočila na ni, ona dostala horečku, špatně se jí dýchalo a já jí odsávala hleny z nosu. V tu chvíli se přiřítil Kamil, roztřesenou rukou ukazoval na tovární komín, který jsme viděli z okna, vylezl na židli a hřebíkama se snažil přitlouct přes okno tlustou deku.
„Co to vyvádíš, prosím tebe, nemohl bys mi ohřát čajík pro malou?“ Zeptala jsem se překvapeně.
„Nemůžu, útočí na nás Venušané, Jitko! Je to špatný, přistáli támhle na tom komíně, jsou neviditelní a vybrali si zrovna nás, protože jsme jim součtem datumů našich narození pokazili ascendent. Proto musí zabít aspoň jednoho z nás, ale nejlíp všecky čtyři. Vysílají na nás paprsky smrti, koukej, na děti to už působí, musím okamžitě zatemnit okno!“
V první chvíli jsem si myslela, že je Kamil ožralej, ale nebyla to pravda. Naplno se u něj projevila paranoia, která se už předtím dvakrát ozvala v mírnější formě. V tu chvíli se mu nepodařilo přibít deku do panelu, akorát srazil květináč z parapetu na zem a strašně na mě řval, abych sebrala obě děti a utekla na záchod, tam že ty paprsky nedosáhnou. Nevěděla jsem, co mám dělat, v rozčilení jsem na něj chrstla vodu z vaničky na koupání, načež on se sebral, utekl na ten záchod sám, zamknul se, chvíli tam vyváděl a pak ztichnul. Měla jsem tolik rozumu, že jsem zavolala rychlou, přijeli hned, ale dvě hodiny trvalo, než k sobě Kamil na ten záchod někoho pustil. Když se konečně odemknul, seděl zvadle na prkýnku a hlavu měl v dlaních. Něco mu píchli na místě a odvezli si ho.
Po téhle příhodě se střídala období, kdy jsem měla Kamila doma a kdy musel na čas do blázince. Byl pod trvalou medikací, která sice dokázala zabránit paranoidním záchvatům, ale která ho zároveň strašně utlumovala. Přišel o místo, protože svou práci už mentálně nezvládal, a dostal částečný invalidní důchod. Podařilo se mi sehnat pro něj místo v chráněné dílně kousek od nás, kde pár hodin denně vykonával jednoduchou práci pod dohledem. Doma mi pomáhal jen tím, co zvládl a k čemu jsem ho pustila. Už si ani nečetl jako dřív, většinu času seděl ve svém křesle a smutně se koukal před sebe. Prakticky všechno zbylo na mě, neměla jsem odvahu mu svěřit jakoukoli zodpovědnou věc, natož abych ho nechala samotného s dětmi. Na manželský život jsem mohla zapomenout. Byla jsem ze srdce vděčná sousedce, která mi často pomohla, i když už byla dost stará, měla nemocná kolena a moc toho nedokázala zvládnout.
Když bylo Jiřince deset, dostal Kamil ještě jeden těžký záchvat paranoi a byla to tak trochu i moje vina. Zřejmě se domníval, že když vysadí prášky, tak se nic zlého nestane a on bude moct zase fungovat normálně jako kdysi. Nic mi neřekl, tajně je přestal brát a fakt je, že začal být trochu jiný. Sice se mu vrátila část jeho aktivity, ale zdaleka ne v takové míře jako za našich prvních společných let. Navíc byl hodně nervózní, chvilku měl dobrou náladu a pak se najednou pro nic za nic naštval. Když jsem si uvědomila, že se nejspíš chystá malér, bylo už pozdě. Krize přišla nečekaně, vzal si do hlavy, že má na něj spadeno ta naše stará sousedka a že ho chce zabít. Cinkla u dveří, přinesla nám ochutnat bábovku, kterou akorát upekla a sáhla do kapsy od zástěry, aby se mi pochlubila s receptem, který sama vymyslela. „Má tam revolver, chce mě zastřelit,“ vykřikl Kamil, když to uviděl. Proskočil zavřeným oknem, pořezal se, spadl z prvního patra na chodník, zlomil si nohu a ztratil vědomí.
***
Dneska už mám doma jenom jedno „dítě,“ můžu-li to tak říct. Karel s Jiřinou jsou odstěhovaní a mají své rodiny a tím dítětem, které mi zbylo, je můj manžel Kamil. Paranoia mu výrazně poničila mozek a navíc ho tlumí léky. Základní hygienické návyky sice zvládá, ale uvařit kafe bych mu nedovolila, mohl by se opařit, naštěstí se o to ani nesnaží. Ve své pasivitě je klidný, mluvíme spolu v jednoduchých větách, ale pokaždé, když se vracím domů, tak se bojím, jestli se něco nestalo. Má nového koníčka, rád se kouká na stařičké večerníčky, nejvíc miluje Křemílka s Vochomůrkou. Vždycky mu to nachystám tak, aby to měl jednoduché a mohl si je pustit na jedno zmáčknutí.
Nemohu Kamila opustit, je to můj manžel, navzdory všemu ho mám pořád ráda a nesnesu pomyšlení, že by skončil někde v ústavu. Ale, a teď mě klidně odsuďte, rozhodla jsem se, že musím také trochu žít. Ve skupině lidí, pečující o své vážně nemocné nebo postižené partnery, jsem poznala jednoho člověka, se kterým jsme si vytvořili takové vylepšené kamarádství a občas se scházíme v soukromí tak, aby se o tom nikdo nedozvěděl. Taky to nemá jednoduché, jeho manželka je těžká alkoholička.
