Článek
Vždyť my lidé jsme součástí Země, ale často nejsme ochotni si to připustit. Nechci mudrovat o tom, že člověk Zemi nevlastní, že je pouhým správcem. To už nestačí. Všichni cítíme, jak se věci nesmírně urychlují, jak jsou lidé doslova tlačeni do toho, aby opustili svou komfortní zónu, v níž byli po desetiletí, a o níž byli přesvědčeni, že v ní dožijí. Neustále jsme konfrontováni s potřebou překotných změn. A lidé nechtějí prudké změny, a už vůbec ne takové, do nichž jsou tlačeni jaksi zvenčí. Přichází obrana a silné emoce. Jakkoli je tento postoj srozumitelný, situaci neřeší ani neulehčuje.
Prožíváme dobu nesmírné akcelerace proudu lidského života. Je to velmi náročné. Ani únik nebo apatie nepomůže. Je třeba se s tím nějak popasovat. Ano, situace světa i lidské duše je mimořádně neklidná a potencionálně nebezpečná, jedna těžká výzva střídá druhou. Utéci nelze, není kam.
Zkusme to tedy vzít z té lepší stránky. Došlo-li lidstvo až sem, na tuto křižovatku evoluce vědomí, pak můžeme předpokládat, že už je na tuto zkoušku dostatečně zralé. Bůh nenakládá jednotlivci ani lidstvu nic, co by nemohlo unést. Přichází-li období těžkých zkoušek, pak si můžeme být jisti, že máme v rukou všechny potřebné nástroje, abychom tyto výzvy zvládli. Jen si vzpomeňme na bolestnou cestu předešlých generací, plnou válek, chudoby a odříkání. Byla to těžká cesta, ale naši prarodiče ji museli projít. Stejně jako my neměli na vybranou.
Materiálně jsme na tom dobře, ale štěstí a klid duše nepřichází. Jako by nám něco stále bránilo užívat si plodů dobře odvedené práce. Jako by nám stále jakýsi vnitřní hlas šeptal, že se blíží hodina pravdy. A to je zneklidňující, protože všichni cítíme vlastní nedokonalost. Schází nám důvěra ve vlastní síly a schopnosti. Také moc nevěříme na smysluplnost všeho přírodního a lidského dění. Tato chybějící kotva důvěry je jedna z příčin naší vnitřní rozervanosti.
Tím hlavním důvodem chaosu dnešního světa je ale něco jiného. Je to nedostatek soucitu. Lidstvo musí v tomto ohledu učinit zásadní krok, máme zde velké rezervy. Člověk neumí milovat aktivní láskou toho, koho nezná. Ale soucítit lze s každým. Soucit je klíčem, který otevírá brány do nebes.
Otevření srdce – to je úkol pro současné lidstvo. To je jediný způsob uzdravení. S otevřeným srdcem člověk vnímá a soudí svět zcela jinak, než když žije v zajetí strachu.
Všemu se dá naučit, i soucítění, stačí jen chtít.
Přeji Vám dobrý rok 2025.
