Článek
Ne že by to dříve bylo jinak. Určitá míra identifikace s politikem byla samozřejmě součástí lidského podvědomí od nepaměti. Nicméně přeci jen v nás voličích bylo něco z onoho starého platónského imperativu – vládnout mají ti nejmoudřejší! Schválně říkám, že v nás bylo něco z Platóna, nikoli, že by reálná situace tomu zcela odpovídala. Ale přesto, úředník či třeba traktorista šel k volbám s tím, že jakkoli jsou jeho znalosti a schopnosti pro společnost nepostradatelné, přeci jen řídit zemi vyžaduje jinou kvalifikaci. A snažil se volit, alespoň do určité míry, člověka, který podle něj splňoval odborné a mravní předpoklady potřebné pro správu věcí veřejných. Byl to určitý postoj vnitřní pokory.
Dnes je situace zcela jiná. Pokora zmizela. Každý je přesvědčen, že by politickou práci zvládl lépe nežli ostatní, a nemůže-li sám zasednout do poslaneckých lavic, nevadí, zvolí si někoho, jehož myšlení je stejně průměrné, zúžené, ba destruující pro demokracii, jako jeho vlastní. Volič přestává volit nejvhodnější kandidáty, namísto toho volí sám sebe. Jeho důvěru si zaslouží pouze ten reprezentant, který by mu z oka vypadl. Čím více je daný kandidát podoben svému voliči, tím lépe!
Ruku v ruce s touto revolucí průměrnosti jde přesvědčení o nepotřebnosti a zbytečnosti intelektuálních a mravních elit. Elity jsou tím, kdo odhaluje šeď průměru jako šeď průměru, a v tomto smyslu jsou hrozbou pro populistického politika a jeho případné znovuzvolení. Proto je třeba dlouhodobě a systematicky pracovat na tom, aby v obecném povědomí zavládla naprostá skepse vůči jakýmkoli elitám společnosti, elity je nutno dehonestovat, bagatelizovat jejich význam, vždy za doprovodu pohrdavého gesta hovořit o takzvaných elitách či pseudoelitách. Je to pouze nová forma starého bolševického tažení proti rozumu a vzdělanosti.
Důležité je také vymezování se proti posledním pilířům demokracie, svobodným novinářům a nezávislé justici. To jsou bašty, které se sveřepě odmítají nechat opít na rohlíku a se zatvrzelostí malého dítěte budou hlásat dávno překonané smyšlenky o tom, že pravda je mocnější než lež. Je dobře myslitelné, že zvítězí-li v parlamentních volbách 2025 populisté, padne dříve nebo později veřejnoprávní TV, a to jen v důsledku toho, že má vlastní rozum a odmítá protěžovat lidsky nezralé politiky jen proto, že právě v tuto chvíli zastávají vysoký mocenský post. Takto odchází demokracie. Nikoli jakýmsi zásahem zvenčí, nýbrž vlastním onemocněním, jehož je identifikační volba jedním ze stěžejních symptomů. Na Slovensku mají již v tomto smyslu nakročeno směrem ke vládě pevné ruky.
Je to divný svět, divné věci… V zemi, která nezná prezidentský systém, zavedli podbízející se politikové přímou prezidentskou volbu. Volič je náš pán a vládce, že, tak proč mu nevyjít vstříc, když si něco žádá? Nesmyslná presidentská volba jen dále sype sůl do rozdrásaných ran hrubě rozpolcené společnosti.
Že se spolu s rozmachem identifikační volby pomalu hroutí demokracie? Možná. Volič identifikační volby však vítězí, účel světí prostředky. Se svým idolem se časem ztotožní do té míry, že je naprosto imunní vůči jakýmkoli mravním kolapsům předmětu své volby. A nakonec ten úžasný pocit vítězství a zadostiučinění. Ten je nenahraditelný.
Vždyť jsem přece zvolil sám sebe. A to stojí za trochu pokřivení demokratického prostoru.
