Druhohorní byrokracie v chilském národním parku

Z jedním z dalších cílů našeho lednového chilského putování měla být sopka Villarrica, která je od listopadu 2022 výrazně aktivní a díky tomu je celé okolí ve žlutém výstražném poli, což znamená, že turistům je vstup zakázán. Ovšem informace se liší dle dostupných zdrojů a oficiální stránky národní lesnické korporace CONAF (Corporación Nacional Forestal) mlčí. Podle novin byla poslední erupce zaznamenána 19. ledna 2023. Díky této změně plánů míříme do národního parku Conguillo s majestátní sopkou Llaima obklopenou starobylými araukáriemi (blahočety chilskými), které vás rázem přenesou do druhohor a období dinosaurů (kdo by nechtěl být Alanem Grantem?). K přespání jsme si vyhlídli kemp El Estero u jezera Conguillo v samém srdci parku.

Přijíždíme k bráně parku, kde je zavřená závora s nápisem, že je park v tuto hodinu již uzavřen. Otáčíme se a vidíme, že hodně aut pokračuje směrem do parku a nevrací se. Zkoušíme to znovu, tentokrát jdeme přímo za dvěma obtloustlými strážci parku.

„Pustíme vás jedině s lístkem, ale ten vám neprodáme,“ říká strážce parku.

„Vy nám nemůžete prodat lístek do národního parku? Chceme se ubytovat v místním kempu.“

„Do parku vás pustíme, ale lístek si musíte zařídit na internetu, který tady není.“

Rychlým pohledem na telefon se opravdu utvrzujeme, že místní operátor Claro nemá signál.

„Internet je tady kousek na kaskádách,“ říká druhý strážce. „Tam si můžete pořídit lístek do parku.“

Vracíme se přibližně jeden kilometr zpátky ke kulovitému domku, který obklopují auta všech turistů mířících do parku. Milý a ochotný majitel vybírá za každé použití internetu tisíc pesos (asi 25 Kč) a jakási malá kavárna s dostupným internetem široko daleko je zařízena někde mezi jeho obývacím pokojem, kde kouká majitelova dcera na kreslenou pohádku, a kuchyní, kde zase vládne jeho manželka. Vyplňujeme sáhodlouhý formulář, který se zasekává a zase postupně načítá. Nekonečné čekání zkracuje „pulzující bobr“, jak jsme pojmenovali kreslenou postavičku doprovázející vyplňování formuláře. S úspěchem se nám podařilo formulář vyplnit i zaplatit a vydáváme se zpět ke strážcům.

Přijíždíme k bráně parku a jako všichni turisté zastavujeme. Spadla nám brada, nevěřícně koukáme jeden na druhého a můžeme se jenom smát. Strážcům skončila směna, budku zamkli a odešli. Závoru nechali k našemu štěstí otevřenou. Připadá nám to jak ve špatném filmu, ale cesta do parku je volná. Nicméně přichází další budka s nudícím se strážcem, který s viditelnou úlevou kontroluje QR kód vygenerovaný ze zaplaceného formuláře a je rád, že nikoho nemusí posílat k „pánovi s wifinou“. Škoda, že nepíšou na webových stránkách CONAFu, do kterých národních parků je nutné mít online povolení a do kterých ne. Odměna v podobě spánku v lese plném araukárií vyvážila všechny tyto nervy a byrokratické záležitosti.

K pulzujícímu bobru ještě doplnění, protože jsme přírodovědci jako poleno. Není to bobr, ale nutrie, která je v Jižní Americe původní. A není to ledajaká nutrie – je to Forestín, maskot CONAFu, který vystupuje v environmentálních programech pro školy i veřejnost.