Článek
Kolem větších měst s vyšší hustotou obyvatel vypadá Ruta 40 jako obyčejná silnice někde u nás. Kolem ní se rozkládá nádherná krajina, ať už máme na mysli desítky tyrkysově zbarvených jezer v okolí San Carlos de Bariloche, zasněžené vrcholky And nebo nekonečně rozlehlou patagonskou step. Pocit z Ruta 40 krásně dokresluje zapnutá navigace hlásající „jeďte 540 km rovně a poté zahněte doprava“.
Při cestě po Ruta 40 jsou nejdůležitější dvě cedule, které potkáte. První z nich je „calzada muy deteriorada“, což v překladu znamená „silnice v horším stavu“ a druhá „obra en construcción“ neboli staveniště. Silnice v horším stavu znamená, že v asfaltovém povrchu jsou krátery, do kterých není radno vjet. Což se neříká lehce, když se jedná o stovky kilometrů rovné silnice, kde se dá velmi snadno překročit rychlostní limit (protože kromě vás, stáda lam a dalšího auta jednou za sto kilometrů tam nikdo jiný není). Nevyhnete se tak prudkému brzdění, kličkování a často jediným způsobem jízdy je projet co nejpomaleji tou nejméně hlubokou dírou, abyste nepíchli nebo jinak nepoškodili kolo (o tom zase někdy příště). Podél Ruta 40 je natažený plot proti pohybujícím se zvířatům. Často nefunkční, plný děr, ale pro mnoho lam osudným, protože nedokázaly opustit jeho zajetí.
O Ruta 4O píše i tištěný průvodce Lonely Planet.
Verča: „Aha, aha!“
Lenka: „Copak?“
Verča: „Odstavec The Epic Ruta 40, aha!“
Já: „Tak co píšou?“
Verča: „Opravdu to chcete slyšet? Tak píšou tady o stavu té silnice, že je to občas dobrodružné, tak to známe, že jo? Dlouhé vzdálenosti mezi benzinkami a větrné, nezpevněné úseky jsou výzvou pro řidiče. No a pak tu píšou povinnou výbavu, kterou by neměl vynechat žádný řidič na Ruta 40.“
Já: „A?“
Verča: „Dvě náhradní pneumatiky, kanystry s benzínem, olej, vodu a jídlo.“
Já: „Tak to jsme si měli přečíst hned na začátku. Možná lepší, že to čteš až teď.“
Verča: „Mobily nemají pokrytí mimo město, takže řidiči musí být self-sufficient! Pak tu píšou maximální rychlost. Honzo, maximálně 80 km/h, kolik jedeš?“
Druhý Honza se jako navigátor drze podívá na rychloměr a dozadu nahlásí: „110“
Verča: „Ovce mají vždy přednost. Guanako a nandu jsou potencionálním hazardem. Guanako je lama?“
Já: „Jo!“
Lenka to uzavírá rčením: „Pozdě bycha honit!“
Za městečkem Gobernador Gregos se z Ruta 40 stává prašná kamenitá cesta, na které se v lepších úsecích dá jet maximálně šedesátkou. Verča k tomu dodává: „Je to tady, Lonely Planet nelhal, nezpevněná cesta.“
Ruta 40 je v některých úsecích výzvou pro řidiče
Pruhy jsou v kamenité cestě nejméně tři. Dva na kraji a jeden uprostřed. Nejlepší způsob je držet se ve vyjetých kolejích, ale záleží na daném úseku. Někde jsou kameny vyhrnuté do pásu tak, že o ně dřeme spodkem auta. Občas nějaký ten kámen zabloudí do podběhů a práskne do plechu neuvěřitelnou silou a hrůzou nadskočí celé osazenstvo auta. Jednou za dvacet kilometrů se v zemi objeví železný rošt „guardaganado“, což je zábrana proti tomu, aby neutekla hospodářská zvířata mimo své pastviny. Upozornění se ovšem objevuje až těsně před tímto roštem (a opět je dobré ho přejet pomalu). Ačkoliv se po dvou hodinách jízdy znovu objevil asfaltový povrch, volant a celé osazenstvo se klepalo ještě další hodinu.
Ruta 40 se zapíše každému do srdce – řidičům, spolucestujícím, cestovatelům. Od svých kolegů jsem na konci pobytu dostal hrneček s nápisem Ruta 40. Byl jsem dojatý a dodnes má své místo mezi mými oblíbenými hrnky. Každý den mi tak připomene jedinečnou a nezapomenutelnou argentinskou silnici.
