Článek
A to mám s čím srovnávat, protože cesta na Říp byla v mém mládí nejčastější volbou mých rodičů na sobotní výlet. Ekvádorci by se pravděpodobně zasmáli výškovému rozdílu, ale to pro dnešek ponechme stranou. Cotopaxi (vrchol v 5897 m n. m.) se nachází cca sedmdesát kilometrů od ekvádorského hlavního města Quita a cesta k celému národnímu parku vede po silnici Panamericana Sur.
U vstupu se nachází parkoviště, kde je nutné zaparkovat auto a jít zaregistrovat své nacionále ke strážci. Jsme snad jediní samostatně cestující návštěvníci a všude kolem nás jsou jen čekající řidiči výletních autobusů, kteří si krátí čas čekání vyprávěním o strastech cesty k hornímu parkovišti. „Ultima curva“ neboli poslední zatáčka je podle nich zrádná a je potřeba si na ní dát pozor. Za ní je nutné odstavit auto a pěšky dojít k refugiu José Rivas (chatce sloužící k přespávání turistů mířících na vrchol), anebo se nechat vyvézt strážci parku na korbě džípu. Počasí nám moc nepřeje, fouká a mraky halí celé okolí do šedavé mlhy. Chůze v sopečném prachu je náročná, ale ta barevnost od černé po červenou je něco úžasného. Samozřejmě musím podotknout, že jako většina nedělních výletníků bylo naším cílem zdejší refugio. Nešlo nám o žádné vrcholové zdolávání ledovce, ale o to zažít pár chvil na této úžasné sopce (která je stejně nejhezčí z dálky, když se vyjímá v celé své kráse).
Cesta k refugiu José Rivas a vrcholek Cotopaxi
Postupným klesáním dolů od refugia se zastavujeme u laguny Limpiopungo, kde se nachází ptačí rezervace. Hlídá ji jeden ze strážců, který se nás ptá, kolik je hodin. O deset minut později nás znovu oslovuje a prosí nás, zdali bychom ho nevzali k bráně parku. Jmenuje se Giovanni a anglicky nám vypráví, jak je celý Národní park Cotopaxi jeho kancelář. Akorát, že je tu o víkendu hodně lidí a on je musí napomínat, aby neodhazovali odpadky a nešlapali na místa, kam nemají. Prý pobýval ve Spojených státech, a proto umí anglicky. Před rokem a půl viděl u hlavního vchodu pumu a před týdnem jeho kolega spatřil medvěda. Znovu se nás zeptá, kolik je hodin (to vypadá, že utíká z práce dřív…).
U brány se nachází docela roztomilá a prázdná cafeterie (kavárna). V rohu místnosti je puštěná televize a majitelka hltá jednu z právě běžících telenovel, která řve na plné pecky. Zdejší káva un dolar (za dolar) je hnusná vodovitá břečka. Národ, který posílá do celého světa vynikající kávová zrna, se na jednom z nejkrásnějších míst Ekvádoru prezentuje podivnou substancí, která vzdáleně připomíná kávu. A to v Quitu bydlíme u pana Rodrigua, který kávu pěstuje a praží! V televizi se odehrává drama osmistého padesátého dílu a na vedlejším stole se válí rozsypaný třtinový cukr. Po vypití kávovité substance se loučíme s „Esmeraldou“, která nepřerušuje svůj pohled na telenovelu, a my vyrážíme zpět do Quita.
