Článek
Místostarosta Ondřej Rut ze Strany zelených krok hájí úsporou nákladů a tím, že cedule překážely na chodnících. Ostatně prý stačí název ulice na nároží nebo mobil. Jenže právě ve chvíli, kdy Praha investuje do vlastního nového navigačního systému Čitelná Praha, zní argument „stačí mobil“ podivně. Tenhle spor totiž není o pár cedulích. Je o tom, jestli má být město čitelné samo o sobě, nebo jen po odemknutí obrazovky mobilu.
Faktů se držme přesně. Praha 3 sundala 32 směrovek na vlastních sloupcích, mimo jiné v okolí Ondříčkovy ulice a Vinohradské třídy. Radnice mluví o dvou důvodech: úspoře provozních nákladů a odstranění bariér z veřejného prostoru. Konkrétní výši úspory ale dosud nezveřejnila, takže si veřejnost nemůže udělat obrázek, zda šlo o smysluplnou položku v rozpočtu, nebo spíš o symbolické gesto. Rut zároveň zdůrazňuje, že šlo o navigaci pro chodce, ne o dopravní značení pro řidiče, a že demontáž sama o sobě nezvyšuje nehodovost.
Tvrdit, že Praha 3 „zrušila navigaci“, by bylo přehnané. Přesnější je říct, že omezila jednu existující, rychle čitelnou vrstvu místní orientace, aniž by na stejných místech zavedla rovnocennou náhradu.
A tady přichází ten skutečný paradox. Praha totiž sama současně buduje docela jiný systém: Čitelná Praha, respektive Pražský chodec. Na trase od Václavského náměstí přes Staré Město a Letnou k Výstavišti přibylo přes dvacet nových navigačních prvků, obelisky s mapami i směrovky, řada z nich záměrně připevněná na stávající lampy, aby se minimalizoval zásah do chodníku. Mapy ukazují ulice, dopravní vazby i docházkovou vzdálenost pěti a patnácti minut. Jinými slovy: město samo institucionálně uznává, že dobře navržená fyzická navigace ve veřejném prostoru smysl má. Jen o pár kilometrů dál najednou ne.
Problém ale není v odstraněních starých cedulí. Nastává, když se z běžného údržbového zásahu udělá ideologie, podle které analogovou orientaci nahrazuje věta „stáhněte si mapu“.
Fyzická navigace totiž není jen pohodlí pro turisty. Je to stejná základní infrastruktura jako osvětlení, lavička nebo přechod. Funguje bez baterie, dat a signálu. Umožní na křižovatce nebo po výstupu z tramvaje zvolit směr bez vytahování telefonu, a to i seniorům, dětem nebo návštěvníkům, kteří žádnou aplikaci nemají nebo ji použít neumí. A funguje i ve chvíli, kdy se telefon vybije, což se běžně stává úplně každému z nás. Jiná velkoměsta k tomu přistupují systematicky: newyorský WalkNYC staví pěší navigaci na mapách a směrovkách v klíčových rozhodovacích bodech, londýnský Legible London má přes tři tisíce navigačních prvků. Ani jeden z těch systémů nesází na to, že chodec si stejně poradí sám s telefonem v ruce.
Argument kolegy Ruta o bariérách přitom nemusí být úplně vedle. Úzký chodník nebo špatně umístěný sloupek skutečně dokáže komplikovat pohyb lidem s kočárkem, na vozíku nebo se zrakovým omezením. Jenže z toho plyne jiný závěr, než je prosté odstranění směrovek. Sloupek, který překáží, se dá přemístit nebo integrovat na existující lampu, ne automaticky zredukovat na nulu. Přesně tak k tomu přistupuje Pražský chodec, který nové směrovky věší hlavně na stožáry veřejného osvětlení.
Ze mne by tedy bylo lepší zachovat orientaci v každém klíčovém rozhodovacím bodě, přesunout překážející sloupek na existující nosič místo jeho zrušení, provést před demontáží audit chodníku a pěšího provozu v okolí škol a zastávek, a spojit demontáž s okamžitou náhradou, ne s příslibem budoucího systému, který se bude instalovat Bůh ví kdy. A zveřejnit skutečné náklady i úsporu, ať si veřejnost sama spočítá, jestli se to vyplatilo.
Stojí za to rozlišovat tři věci, které se v debatě o „vizuálním smogu“ často pletou dohromady. Reklama soutěží o pozornost a skutečně bývá tím nechtěným smogem. U nás na Praze 2 jsme to vyřešili tím, že jsme si pro objekty v majetku městské části stanovili jednotná vizuální pravidla pro reklamu, která postupně zavádíme do praxe. Kdo to chce vidět v praxi, doporučuji navštívit například ulici Londýnská.
Dopravní značení upravuje bezpečnost provozu. Orientační navigace snižuje nejistotu a umožňuje samostatný pohyb bez cizí pomoci. Pokud chce město bojovat s přehlceným veřejným prostorem, ať začne u agresivní reklamy a roztříštěného mobiliáře, ne u malé funkční informace, která lidem pomáhá najít cestu.
Chytré město není to, které pošle obyvatele, aby si poradili s chytrým telefonem. Je to město, které jim pomůže i ve chvíli, kdy telefon nemají u sebe, což se zkrátka může stát.
Dobrá správa města nespočívá v tom, že věc jednoduše zmizí z dohledu. Spočívá v tom, že se její užitek zachová, jen v lepším provedení. A to je přesně to, co Praha 3 u těch dvaatřiceti cedulí zatím udělat zapomněla.
Jan Recman, místostarosta Prahy 2 za ODS
