Článek
Počet úmrtí spojených s vedry se za posledních dvacet let zdvojnásobil: z padesáti na zhruba devadesát ročně, nejčastěji jde o seniory. Reflexivní odpovědí na horko bývá otázka: máme dost pítek a mlžítek? Odpověď zní ano, ale sama o sobě je zavádějící. Pítka a mlžítka se v Praze do jisté míry staly politickým symbolem boje proti oteplování, pojďme se tedy na téma podívat zblízka.
Začnu tím dobrým. Praha patří k nejzelenějším metropolím světa. Podle indexu HUGSI pokrývá zeleň 56 procent jejího území, což ji řadí do první desítky na světě a před města jako jsou Vídeň, Berlín i Paříž. Za posledních osm let se ve městě vysadil téměř milion stromů a hlavní město investovalo přes půl miliardy korun do adaptačních opatření. To nejsou špatná čísla. Naopak.
Jenže právě tady číhá past. Rozsáhlá zeleň na okrajích, jako jsou Šárka, Kunratický les, nebo Prokopské údolí, centrum města neochladí. A je to právě hustě zastavěné centrum, které je dnes nejteplejším místem celé České republiky. Modrozelené plochy v zastavěném území tvoří v Praze necelých 25 procent, přestože odborné doporučení zní alespoň 30. Statistika o nejzelenějším městě je tak pravdivá, ale tak trochu zavádějící. Povrch asfaltového chodníku v centru může za horkého dne dosáhnout sedmdesáti stupňů, a to vám žádný les na okraji města neochladí.
A tady se dostávám k pítkům a mlžítkům. Ano, jsou populární a lidé je mají rádi. Praha provozuje kolem padesáti pítek a pro letošní sezónu rozmístila bezmála padesát mlžítek a osvěžítek. U nás na Dvojce se staráme o asi třiatřicet pítek a mlžítek, ale řeknu vám rovnou, není to legrace. Zaléváme stromy v parcích prakticky pořád dokola a v delších obdobích bez deště to začíná být kritické.
Mlžítko je ale jen taková náplast, nikoli lék. Pocitově sníží teplotu v okruhu několika metrů, ale se skutečnou příčinou přehřívání, tedy nepropustnými povrchy a chybějícím stínem, samozřejmě nenadělá nic. Vídeňský výzkum to potvrzuje: výsadba stromů a odstranění asfaltu chladí prostě účinněji. Ve stínu koruny stromu je pocitová teplota až o deset stupňů nižší, a to žádné mlžítko nedokáže. Praha to naštěstí ví a v programu Klimatické stromy pro Prahu testuje odolnější druhy, které rozpálené ulice zvládnou. Jen by toho mělo být víc a trochu rychlejším tempem.
A když už jsme u té Vídně. Nerad to říkám, ale je poctivé si to přiznat: v operativním řízení veder jsme za ní roky pozadu. Vídeň má od roku 2022 formální krizový plán pro vlny veder, přes 1 600 pítek, dvaadvacet klimatizovaných chladicích zón a dokonce telefonní linku pro dny horka. Praha zatím žádný takový plán nemá, mapa oáz chladu se teprve chystá a centrální evidenci pítek magistrát dodnes nemá – nebo já o ní alespoň nevím.
Zvlášť podceněné je přitom noční přehřívání. Zatímco denní opatření jsou vidět, tropické noci, kdy teplota neklesne pod dvacet stupňů, zůstávají bez systémové odpovědi. A právě ony jsou nejnebezpečnější, protože nedovolí tělu zregenerovat.
Největší slabinou je ale přesto voda. Při každém dešti odteče do kanalizace bez užitku odhadem 800 milionů litrů srážkové vody. To je pro vaši představu množství, kterým bychom zalili milion stromů po celé léto. Betonové obrubníky brání vsaku, zeleň se sází na vyvýšených plochách, odkud voda steče. Zatímco tedy draze zaléváme pitnou vodou, tu dešťovou pouštíme do kanálu. Hospodářský i ekologický nesmysl.
Co s tím tedy? Jednoduché řešení neexistuje, ale směr je jasný: méně asfaltu, více stromů, chytré zadržování dešťové vody a konečně skutečný krizový plán pro vlny veder, který ochrání ty nejzranitelnější. Pítka a mlžítka ať zůstanou, jsou příjemná a užitečná. Jen si nenamlouvejme, že tím máme hotovo.
Na Dvojce se snažíme jít příkladem a vím, kolik práce i peněz to stojí. Ale právě proto vím, že vedra nejsou téma na jedno léto. Je to nová pražská realita. A čím dřív si to přiznáme, tím lépe pro nás všechny.
Jan Recman, místostarosta Prahy 2 za ODS
