Článek
Ne z kampaňových letáků, ale z každodenní práce na radnicích, ze stavebních řízení, z jednání s řediteli škol, z obchůzek parků a ulic. Z reálného rozhodování, které má reálné důsledky pro občany. A tady stojí za to se zastavit u reality.
Prahu dnes představuje 57 městských částí, 57 zastupitelstev a 57 starostů. Každý z nich řeší rozpočet, údržbu, školství, bezpečnost, investice. Každý z nich zná svou čtvrť tak, jak ji politik z magistrátu znát ani nemůže. A právě tohle je důvod, proč by městu měli vládnout lidé, kteří tuto zkušenost mají.
Říkám to s plným vědomím vlastní pozice. Jsem místostarosta Prahy 2, kandiduji do zastupitelstva naší městské části a současně jsem na kandidátce SPOLU pro Prahu do magistrátního zastupitelstva. Vím tedy z vlastní zkušenosti, co obnáší každodenní práce na radnici. Vím, jak dlouho trvá něco prosadit. Vím, kolik jednání je potřeba, než se vysadí nové stromy nebo opraví park. Vím, že mezi rozhodnutím a realizací jsou měsíce, často i roky práce, kterou voliči nevidí. A vím taky, že právě tato zkušenost je na magistrátu nenahraditelná.
Proč? Protože Praha trpí jedním chronickým problémem: častým nesouladem mezi magistrátem a radnicemi. Magistrát rozhoduje o celoměstských investicích, o dopravě, o územním plánu. Ale dopady těchto rozhodnutí nesou často právě městské části. Když se staví nová tramvajová trať, dotčení jsou konkrétní obyvatelé konkrétní čtvrti. Když se mění pravidla parkování, řeší to konkrétní radnice. Když se plánuje nová škola, je to konkrétní starosta, kdo nakonec jedná s rodiči.
Zákon o hlavním městě Praze toto propojení předpokládá. Starosta městské části má právo účastnit se jednání zastupitelstva hlavního města a musí mu být uděleno slovo. Ale poradní hlas a rozhodovací hlas jsou dvě různé věci. Starosta, který je současně magistrátním zastupitelem, neprosí o pozornost. Hlasuje a rozhoduje i na úrovni magistrátu.
Podívejme se proto na kandidátku SPOLU pro Prahu. Z 65 kandidátů jich 22 aktuálně zastává funkci starosty některé městské části. Devatenáct z nich je z ODS. Náš lídr Tomáš Portlík patří dlouhodobě mezi nejoblíbenější pražské starosty. Na kandidátce jsou starostové velkých městských částí Praha 2, 4, 6, 8, 9, 10, 11, 12, 13 i 14, ale i starostové menších částí jako Běchovice, Čakovice nebo Dubeč. Dohromady tito lidé dnes nesou přímou odpovědnost za stovky tisíc Pražanů.
A není to náhoda. Je to záměr, který má logiku. David Vodrážka vede Prahu 13 nepřetržitě od roku 2002: šest volebních období! Karel Hanzlík získal v Radotíně přes šedesát procent hlasů! Tito lidé nevyhrávají volby sliby, ale výsledky. A právě takovou zkušenost Praha na magistrátu potřebuje.
Někdo by mohl namítnout, že kumulace funkcí je problém. Že starosta nemůže být zároveň magistrátním zastupitelem, protože nestihne obojí. Je to námitka, kterou beru. Ale praxe ukazuje opak. Končící primátor Bohuslav Svoboda sám prošel cestou z radnice Prahy 2 přes magistrát až do křesla primátora. Alexandra Udženija přešla ze starostenského postu na Praze 2 do pozice náměstkyně primátora a její radniční zkušenost je dnes zjevnou výhodou pro celé město v otázce zdravotnictví i sociálního bydlení. Zkrátka práce lidí se zkušeností z radnice městské části se zdá být příkladem dobré a osvědčené praxe.
V letošních volbách uslyšíte slovo „starostové“ mnohokrát. Bude ho používat ledaskdo. Ale je rozdíl mezi vyřčeným slovem a skutečností. Mezi značkou a zkušeností. Mezi názvem politického hnutí a reálným výkonem funkce v Praze.
Já sázím na to druhé. Na lidi, kteří město znají, protože ho opravdu řídí. Na lidi, kteří mají za sebou konkrétní výsledky, ne jen sliby. A na přesvědčení, že nejlepší kvalifikací pro řízení Prahy je praxe z pražských radnic.
Přijďte k volbám! A když budete vybírat, podívejte se nejen na to, kdo má jaké sliby, ale i na to, kdo má jaké zkušenosti.
Jan Recman, místostarosta Prahy 2 za ODS
