Článek
To je opravdu propastný rozdíl. Od roku 2010 vzrostly ceny bytů o 74 procent, zatímco mzdy jen o 16. Přesto jsme svědky nekonečných debat a slibů o tom, jaká je bydlení priorita, zatímco skutečný problém nám neustále narůstá. Město sice učinilo některé jednotlivé kroky správným směrem, ale stále chybí jasná vize, a především politická odvaha. Co s tím?
Pražská developerská společnost (PDS) připravuje ambiciózní plány na výstavbu šesti až osmi tisíc městských nájemních bytů v horizontu příštích deseti až patnácti let. Zní to sice impozantně, dokud si ale neuvědomíme, že pro pokrytí současné poptávky potřebuje Praha stavět minimálně deset tisíc bytů ročně! I kdyby tedy tato městská organizace hned zítra dokončila všechny své projekty, problém by to nevyřešilo. A za deset až patnáct let se problém jen znásobí.
Mezi nejvýznamnější připravované projekty patří výstavba dvou tisíc bytů na Nových Dvorech, 2300 bytů v oblasti Palmovky a 800 bytů v Dolních Počernicích. Jenže samotné městské projekty nestačí – potřebujeme systémovou změnu.
Pomalé procesy a vysoké ceny
Průměrná doba povolovacího procesu v Praze se pohybuje mezi sedmi až devíti lety, což nás řadí mezi nejpomalejší města v Evropě. Tato nepřiměřená délka sama o sobě navíc prodražuje výslednou cenu bydlení o 10 až 15 procent. Nový stavební zákon účinný od července loňského roku sice slibuje zjednodušení procesu zavedením jednotného řízení a pevných lhůt, ale praxe ukazuje, že procesy jsou nadále zpomalovány nezvládnutou digitalizací, kterou si vzala na starosti Pirátská strana. Situaci komplikuje i současná ekonomická realita – vysoké úrokové sazby omezují možnosti financování vlastního bydlení, což vytváří další tlak na již tak přetížený nájemní trh.
V Praze také až 60 procent plánovaných projektů naráží na odpor místních obyvatel. V některých městských částech trvá přezkoumávání projektů až dva roky kvůli různým poradním komisím, které sice nemají rozhodovací pravomoci, ale poměrně účinně blokují celý proces. Politici jsou přitom voleni proto, aby nesli odpovědnost, nikoliv aby se schovávali za poradní komise. V ideálním světě by pak politici měli nastavit takový systém pravidel, kde nebude potřeba, aby do něj nadále jakkoliv vstupovali.
Každopádně fenomén odporu místních obyvatel proti výstavbě, známý jako NIMBY efekt (z anglického Not In My Back Yard), se stává jednou z hlavních překážek rozvoje města. V praxi to znamená, že zatímco všichni podvědomě souhlasíme s potřebou nové výstavby, nikdo ji nechce v okolí svého bydliště.
Inspirace z evropských metropolí
Zatímco my diskutujeme, jiná města jednají. Nejlepší je asi příklad Vídně, kde 80 procent obyvatel žije v nájemních bytech. Město investuje pět procent svého ročního rozpočtu do výstavby dostupného bydlení. Výsledkem je 220 tisíc městských bytů spravovaných přímo městem a dalších 200 tisíc bytů ve spolupráci s neziskovými developery. Klíčem k úspěchu není jen objem investic, ale především politická kontinuita a odvaha činit dlouhodobá rozhodnutí.
Podobnou cestou se vydal i Londýn, který začal s projekty sociálního bydlení už v 19. století. Přestože dnes čelí obrovskému tlaku na bytový fond s více než 336 tisíci domácnostmi na čekací listině, je příkladem důležitého principu – kombinaci veřejného a soukromého financování s důrazem na komunitní plánování. Londýnský model jasně demonstruje, že bez silné politické vize a koordinace se soukromým sektorem se problémy s dostupností bydlení nevyřeší.
Konec válek s developery
Praha musí přestat věřit (nebo slibovat), že problém vyřeší sama. Ani městské pozemky, ani aktuální projekty PDS nestačí. Praha potřebuje vytvořit podmínky, které motivují soukromý sektor k výstavbě, a současně zajistit, že část nových bytů bude cenově dostupná. To se neobejde bez hledání pravidel spolupráce, zrychlených povolovacích procesů a především stability podmínek napříč volebními obdobími.
Klíčovou roli hraje také sociální diverzita – nové projekty musí být navrhovány tak, aby nevznikala ghetta. Vídeňský model ukazuje, že městské byty mohou být rovnoměrně rozmístěny po celém městě a být dostupné i pro střední třídu. Součástí každého většího projektu by měla být i občanská vybavenost – školy, zdravotnická zařízení, obchody a prostory pro volnočasové aktivity. Jen tak vzniknou životaschopné městské čtvrti, ne anonymní noclehárny, jak to známe z dob minulého režimu.
Změna musí přijít hned
České domácnosti dnes platí za bydlení až 30 procent příjmů, zatímco evropský průměr je 25 procent. Přes 35 procent Pražanů bydlí na stejné adrese déle než 21 let – tato nízká mobilita rovněž omezuje uvolnění bytového fondu, ale s tím město nic nenadělá. S každým rokem odkladu se každopádně situace zhoršuje a naše metropole se stále přibližuje chvíli, kdy si běžní lidé zkrátka nebudou moci dovolit v ní žít.
Současná situace proto vyžaduje aktivní přístup všech zúčastněných stran. Radnice, včetně městských částí, musí převzít odpovědnost a minimalizovat zbytečné průtahy v rozhodovacích procesech. Developeři potřebují jasná pravidla a garance, že se podmínky v průběhu realizace projektů nezmění. A město musí zajistit, že příjmy z developerských projektů budou skutečně investovány do rozvoje infrastruktury a občanské vybavenosti.
Praha potřebuje odvahu k systémové změně. Musíme přestat diskutovat o dílčích problémech a začít jednat. Existují příklady úspěšných evropských měst, která podobné problémy už vyřešila. Pokud chceme, aby Praha zůstala městem pro všechny, nikoli jen pro nejvyšší příjmové skupiny, musíme začít konat. Trh, ale i veřejnost potřebuje hmatatelný signál, že doba zlomu je tady. A to se neobejde bez dohody napříč politickým spektrem a bez dohody mezi městem a developery. Pokračováním současného stavu se poměrně brzy staneme svědky toho, jak se život v našem hlavním městě stane těžko dostupným luxusem.
Jan Recman, místostarosta Prahy 2 pro životní prostředí a rozvoj
článek původně vyšel v rámci komentářů pro tištěné vydání časopisu Náš region
