Článek
Vedle toho roste i druhá realita, o které se mluví o poznání méně: tisíce lidí v bytové nouzi a ubytovny, ve kterých se chudoba nelikviduje, ale prodlužuje. Je čas si přiznat, že to není přírodní zákon, ale výsledek politických rozhodnutí.
V celé České republice se podle posledního sčítání nachází přibližně 160 000 osob v bytové nouzi a Praha drží smutný primát: zhruba 18 procent všech lidí bez střechy nad hlavou žije právě tady. Zimní noclehárny v hlavním městě nabízejí kolem 700 lůžek, čekací doba na azylový dům nebo ubytovnu se pohybuje od šesti měsíců do jednoho roku. To nejsou abstraktní čísla, ale konkrétní osudy lidí, kterým systém jednoduše nestíhá pomoci.
Vedle nich existuje jiný svět, který stojí za pozornost. „Obchod s chudobou“ funguje tak, že majitelé ubytoven a nájemních domů inkasují předražené nájmy financované ze státních dávek na bydlení. Stát tak ve výsledku dotuje to, co sám deklaruje jako problém. Výdaje na příspěvek na bydlení dosáhly osmnácti miliard korun ročně a situace lidí v bytové nouzi se prakticky nezlepšila. Modelovým případem je modřanská TVM Tower, kterou hlavní město pronajímá soukromé firmě za zhruba 30 korun za metr čtvereční měsíčně. Ta tam za desetinásobnou cenu ubytovává téměř tisíc lidí. Smlouvu Praha zdědila po předchozím vedení a kvůli jejímu znění ji jen těžko vypoví. To je výmluvná ilustrace: město je samo pronajímatelem nemovitosti, v níž probíhá to, co samo kritizuje.
Přitom víme, co funguje. Vídeň vlastní přes 200 000 obecních bytů, tedy zhruba 60 procent celého bytového fondu, a nájemné nepřesahuje 20 až 25 procent příjmu nájemníka. Praha má 31 180 obecních bytů, z nichž historicky jen okolo 5 procent skutečně sloužilo jako sociální. Zbytek směřuje k podporovaným profesím, což je legitimní. Na ty nejzranitelnější ale zkrátka nezbývá.
Helsinky šly jinou cestou. Od roku 2008 prosazují přístup Housing First, který obrací logiku péče: člověk si nemusí nejprve „zasloužit byt“, ale dostane ho a podpora se mu poskytuje doma. Finsko tak snížilo bezdomovectví z 18 000 na zhruba 3 800 osob a počet nocležních lůžek v Helsinkách klesl ze dvou tisíc na pouhých 52. Ekonomicky to vychází: odhady mluví o úspoře přes 15 000 EUR ročně na jednoho člověka. Tento přístup se v Praze pokusily prosadit některé levicové síly v čele s Piráty, ale dopadlo to neslavně.
A co Praha dělá? Něco ano. Nemalou práci v této oblasti odvedla v posledních čtyřech letech zejména náměstkyně primátora pro sociální bydlení Alexandra Udženija, která prosadila nová pravidla pro přidělování městských bytů. Pražská developerská společnost připravuje projekty pro výstavbu a Metropolitní plán otevírá cestu až ke 350 000 novým bytům, nově funguje také 22 kontaktních míst pro bydlení v rámci nového zákona o podpoře bydlení. Že zákon o sociálním bydlení trval třicet let, je samostatná kapitola, na kterou nemohu být jako pravicový politik hrdý.
Problémem tedy není nedostatek znalostí. Vídeňský i finský model jsou popsané do detailu. Problémem je politická vůle a schopnost prosadit funkční model na více než jedno volební období. Otázka pro letošní pražské volby zní jednoduše: chceme zůstat u symbolických gest, nebo otevřeně přiznat, že dostupné bydlení je téma, kterému se odpovědná pravice musí postavit čelem? Já se hlásím k tomu druhému.
Jan Recman, místostarosta Prahy 2 za ODS
