Článek
Kdyby do Evropy přiletěl pozorovatel z jiné planety a otevřel si víkendové zpravodajství, musel by dojít k závěru, že v české kotlině žije zcela specifický živočišný druh, který ke svému štěstí nutně potřebuje složenky.
Podívejme se na prosté srovnání dvou evropských metropolí z posledních dnů. Ve Francii vyšlo do ulic několik set tisíc lidí. Jen v samotné Paříži protestovaly statisíce naštvaných občanů proti neúnosné drahotě, vysokým životním nákladům a klesající životní úrovni. Francouz zkrátka vidí, že mu stát a inflace berou z peněženky příliš mnoho, a jde se bránit.
A co dělá ve stejnou chvíli uvědomělý Čech? Když Poslanecká sněmovna v noci na sobotu v prvním čtení začala rušit povinné koncesionářské poplatky (tedy úlevu 205 korun měsíčně pro každou domácnost), svolaly aktivistické iniciativy a opoziční politici, kteří předtím burcovali lidi, že musejí jít do ulic, okamžitě demonstraci. Před sněmovnou dokonce létaly vzduchem dlažební kostky. Proč? Protože český demonstrant nechce levnější život. Český demonstrant se do krve bije za své svaté právo platit státu zbytečné poplatky za služby, které půlka národa vůbec nevyužívá.
Hádka o dvě kapsy téhož kabátu
Abychom byli spravedliví – celá hysterie kolem rušení poplatků za Českou televizi a Český rozhlas je absurdní divadlo z obou stran barikády.
Když vláda Andreje Babiše a ministr kultury Ota Klempíř prezentují zrušení poplatků jako historické vítězství pro peněženky občanů, dělají z lidí hlupáky. Návrh totiž nepočítá s tím, že by se veřejnoprávní kolos musel uskromnit nebo si na sebe vydělat. Miliardy pro Kavčí hory a Vinohradskou se mají nově posílat přímo ze státního rozpočtu. Stát ale žádné vlastní peníze nemá. Místo samostatné složenky tak televizi zaplatí hlavně pracující ze svých daní. Je to jen účetní trik.
Stejně směšný je ale i apokalyptický jekot opozice a demonstrantů, kteří varují před „zestátněním“ a koncem svobody slova. Kde tito lidé poslední dekády žili? Představa, že dosavadní koncesionářský poplatek dělal z ČT a ČRo neohrožený maják nezávislosti, je čirá iluze. Mediální rady, které volí a odvolávají ředitele, si odjakživa skládají politici v Parlamentu. Jakmile vyhraje volby nová garnitura, dosadí si do rad své lidi a veřejnoprávní mašinérie postupně přeladí noty. Ať už u kormidla sedí kdokoliv, televize ve finále poslušně vytváří informační servis pro drtivou většinu vládních návrhů a papouškuje státní agendu.
Přechod pod státní rozpočet by tak paradoxně mohl přinést jedinou reálnou výhodu: až příští vlády zjistí, že v erární kase je prázdno, možná začnou tomuto státnímu příživníkovi výdaje konečně reálně škrtat. A tím urychlí jeho přirozené odumírání, které měl volný trh zařídit už dávno.
Dinosaurus pro důchodce a výmluva na děti
Podívejme se totiž na mediální realitu roku 2026 bez růžových brýlí. Kdo dnes vlastně ještě sleduje klasické vysílání České televize? Z velké části jde o starší generaci a důchodce, jimž obrazovka dělá v obýváku kulisu. Mladá a střední generace už v lineárním televizním programu dávno nežije. Informace čerpá v reálném čase ze sociálních sítí, nezávislých kanálů a velkých soukromých mediálních domů.
Když obhájcům povinného výpalného dojdou argumenty o zpravodajství, vytáhnou obvykle poslední citovou kartu: „Ale co veřejná služba a vzdělávání dětí?“
Tento argument je dnes už naprosto úsměvný. Stačí otevřít YouTube. Nezávislí tvůrci, nadšení učitelé a popularizátoři vědy tam z vlastní iniciativy vytvářejí tak špičkové vzdělávací materiály, o jakých se celé České televizi za dobu její existence ani nesnilo. Nezávislý učitel na internetu nepotřebuje souhlas dramaturgické rady, milionové rozpočty ani odboráře ve štábu. Musí být jen dobrý. Pokud je nudný, nikdo na něj nekouká. Pokud látku vysvětlí skvěle, komunita a volný trh ho vynesou nahoru. Dítě si dnes najde vysvětlení zlomků nebo fyziky přesně ve chvíli, kdy ho potřebuje, a zdarma. My si přesto dál povinně platíme miliardový moloch, který se tváří, že má patent na vzdělávání národa.
Lekce z hrobu jménem Encarta
Celý tento spor o přežití veřejnoprávních médií krásně ilustruje jeden polozapomenutý příběh. Pamatujete si na boj o největší encyklopedii světa?
Na jedné straně stál gigant Microsoft se svým projektem Encarta. Nalil do něj obří sumy, najal si ty nejdražší vědce, akademiky a profesionální editory. Byl to centralizovaný, shora řízený a bohatě financovaný projekt – přesně jako Česká televize. Na druhé straně vznikla Wikipedie. Projekt bez garantovaného rozpočtu, postavený čistě na dobrovolnosti, otevřenosti a volném trhu myšlenek.
Výsledek? Centralizovaní experti Microsoftu utrpěli tak drtivou porážku, že museli Encartu v roce 2009 v tichosti pohřbít. Ukázalo se, že žádná rigidní instituce s jistými penězi nedokáže konkurovat rychlosti a kvalitě svobodného decentralizovaného prostředí.
Kdo chce vysílat, ať si zaplatí ze svého
Pokud to se svobodou myslíme vážně, musíme opustit představu, že nezávislé médium může vyrůst z vynucených peněz. Instituce, jejíž příjem je garantován mocí státu – ať už přes povinný poplatek pod hrozbou exekuce, nebo přímým přídělem z daní –, nebude nikdy svobodná.
Skutečně čisté řešení je prosté: nechat mediální trh na dobrovolnosti. Chcete sledovat produkci Kavčích hor a rozčilovat se u politických debat? Výborně, zaplaťte si předplatné, stejně jako si platíte Netflix. A pokud má stát pocit, že potřebuje občanům něco sdělit, nebo chtějí politické strany dělat kampaň? Ať si v soukromých médiích normálně koupí reklamní čas za tržní ceny – a ideálně ze svých stranických rozpočtů, nikoliv z daní nás všech.
Jenže k tomu v Česku zatím odvaha chybí. A tak zatímco Francouzi v ulicích bojují za to, aby jim v peněženkách zůstalo víc, český uvědomělý občan raději popadne dlažební kostku, aby si vybojoval právo dál povinně živit svého milovaného státního otesánka.
