Zrod prvních symbiontů a velký kolaps doby bronzové

Když lidé přemýšlejí o původu státu, obvykle padají do jednoho ze dvou ideologických příkopů. Stoupenci silného státu věří pohádce o ušlechtilé společenské smlouvě, ve které se pravěcí lidé dobrovolně sešli na louce a zvolili si nad sebou vládu. Radikální odpůrci státu zas vidí v každém vládci a výběrčím daní čistého parazita, který cizopasí na práci pokojných výrobců.

Z pohledu evoluční biologie a termodynamiky jsou však oba tyto pohledy neúplné. Pokud by byl stát jen jedovatým parazitem, který svému hostiteli pouze ubírá energii a nic mu nevrací, hostitel by rychle zemřel a v nemilosrdné soutěži kmenů by zvítězily bezstátní komunity. Jenže v dějinách se stal pravý opak: po překročení Dunbarova limitu a rozpadu osobní kmenové důvěry státní útvary drtivě převálcovaly celý zbytek planety.

Proč? Protože první státy nefungovaly jako paraziti, ale jako evoluční symbioti – úplně stejně jako mitochondrie v našich buňkách.

Před zhruba dvěma miliardami let pohltila v pravěkém oceánu velká jednobuněčná archea menší dravou bakterii. Místo aby predátor svou oběť zničil nebo byl sám stráven, uzavřely oba organismy nejúspěšnější energetický pakt v dějinách života – endosymbiózu, kterou popsala bioložka Lynn Margulisová. Pohlcená bakterie se vzdala samostatného loupení a proměnila se v mitochondrii, buněčnou elektrárnu, která dodává energii všem dnešním živočichům i rostlinám.

Přesně týž přerod z dravce v symbiota se odehrál před deseti až pěti tisíci lety v úrodných říčních údolích Blízkého východu. Spouštěčem této mutace byl nechráněný energetický přebytek.

Dokud se lidé živili lovem divoké zvěře a sběrem bobulí, neexistoval žádný majetek, který by stálo za to dobývat. Maso uloveného prasete se bez lednice zkazilo za několik dní, a tak ho lovci museli okamžitě sníst se svou tlupou.

Jakmile však lidé začali v Anatolii a Mezopotámii sklízet divoké a později šlechtěné obilí, pravidla termodynamiky se přepsala. Už u nejstarších megalitických svatyní v Göbekli Tepe před jedenácti tisíci lety se ukázalo, že společné rituály a kvašení obilného piva dokážou přitáhnout stovky pracovníků. A když pak v nížinách kolem Eufratu a Tigridu vyrostly první zemědělské vesnice obklopené zavlažovacími kanály, naplnily se tamní hliněné sýpky tunami suchého ječmene.

Sýpka se zrním byla v pravěkém světě ekvivalentem nabitého jaderného reaktoru. Byla to koncentrovaná kalorická energie, kterou šlo skladovat celé roky, vážit na miskách vah a krmit jí dělníky či vojáky. Takto obrovská nechráněná baterie okamžitě přilákala predátory z hor a stepí – kočovné nájezdníky.

Americký ekonom Mancur Olson popsal to, co následovalo, jako evoluční přechod od potulného bandity k usedlému banditovi. Potulná tlupa nájezdníků vtrhla do zemědělské vesnice, ukradla sto procent uskladněného zrní, pobila muže, zapálila střechy a odtáhla dál. Z hlediska predátora to však byla katastrofální strategie: zničil svou vlastní kořist, takže příští podzim už na spáleništi nikdo žádné obilí nesklidil.

Dříve či později proto některého z náčelníků nájezdníků napadl přelomový podnikatelský záměr. Místo aby vesnici vypálil a odjel, postavil si pevnost přímo uprostřed ní. Rolníkům nabídl symbiotický kontrakt: Neseberu vám sto procent úrody a nenechám vás umřít hlady. Vezmu si každý rok po sklizni jen dvacet procent vašeho zrna jako daň. A za tento podíl budu celých dvanáct měsíců hlídat vaše pole před všemi ostatními lupiči z hor.

Samotný meč usedlého náčelníka by však k vybudování první civilizace nestačil. Vybírat daně výhradně pod hrozbou kopí je totiž energeticky nesmírně neefektivní – pokud musíte ke každému sedlákovi postavit ozbrojeného dozorce, spotřebujete na žold armády více obilí, než kolik vyberete.

Usedlý válečník proto uzavřel symbiotické spojenectví s druhou skupinou specialistů, která se kolem neolitických sýpek vyvinula: se šamany a chrámovými kněžími. Zatímco válečník ovládal měnu fyzického násilí, kněží drželi monopol na měnu příběhu a měnu informace.

V sumerském velkoměstě Uruku, které kolem roku 3200 před naším letopočtem vyrostlo v první megaměsto planety s padesáti tisíci obyvateli, fungovala tato symbióza jako dokonale namazaný stroj. Jak ukazují hliněné tabulky z míst, kde chrámové korporace v sumerském Uruku spustily první byrokratický stroj, prostí zemědělci a řemeslníci nenosili své přebytky do centrálních sýpek proto, že by jim u krku držel nůž dráb. Nosili je tam proto, že jim kněží vysvětlili kosmický řád: půda patří bohům, a pokud chrám nedostane svůj díl ječmene, piva a ovčí vlny, bohové zadrží jarní vody a město zahyne.

Tento raný stát nebyl pouhým příživníkem. Stejně jako mitochondrie v buňce vracel svému hostiteli obrovskou přidanou hodnotu, díky níž sumerská města přerostla a pohltila všechny okolní kmeny: - Chrámoví inženýři projektovali a udržovali stovky kilometrů zavlažovacích kanálů a hrází, které žádná samostatná rodina postavit nedokázala. - Centrální sýpky sloužily jako pojišťovna proti hladomoru v letech neúrody a zároveň financovaly specializované řemeslníky – kovolijce, hrnčíře, tkalce a písaře. - Kněží vynalezli klínové písmo, účetní rozvahy a šedesátkovou číselnou soustavu, čímž stlačili transakční náklady uvnitř padesátitisícové aglomerace na zlomek.

Model palácové a chrámové symbiózy slavil takový triumf, že během druhého tisíciletí před naším letopočtem propojil celé východní Středomoří a Blízký východ do první globalizované sítě v dějinách.

Egyptští faraoni Nové říše, chetitští velkokrálové v Anatolii, babylonští a asyrští vládci v Mezopotámii, kyperské království Alašija i mykénští panovníci v Řecku vytvořili úzce provázaný klub supervelmocí. Panovníci se v dopisech oslovovali jako „bratři“, posílali si karavany se zlatem a princeznami a především udržovali v chodu strategický tepenný oběh tehdejší civilizace – výrobu bronzu.

Bronz byl v tehdejším světě tím, čím jsou dnes čipy a ropa dohromady. Kdo neměl bronzové meče, hroty šípů, sekery a srpy, neměl armádu ani zemědělství. Jenže příroda připravila civilizacím doby bronzové geologický rébus: bronz vzniká slitím devíti dílů mědi a jednoho dílu cínu. Zatímco měď se těžila na Kypru, ložiska cínu ležela tisíce kilometrů daleko – v horách dnešního Afghánistánu nebo na opačném konci světa v britském Cornwallu.

Aby tyto tisíce kilometrů dlouhé obchodní trasy fungovaly, vybudovaly státy pozdní doby bronzové extrémně centralizovanou palácovou ekonomiku. Z archeologických archivů v mykénském Pylu, v mínojském Knóssu nebo v syrském přístavu Ugarit víme, že tehdejší královský palác řídil prakticky veškerý hospodářský život. Palácoví úředníci rozdělovali kovářům přesné příděly mědi a cínu, odebírali od nich hotové zbraně, přidělovali tkadlenám vlnu a určovali příděly obilí.

Všechny tehdejší měny důvěry – náboženský mýtus, písařské účetnictví, dálkový obchod i vojenská moc – byly pevně svedeny do jediného řídícího mozku uprostřed královského paláce. A právě tato hyper-centralizace se stala jejich zkázou.

Kolem roku 1200 až 1177 před naším letopočtem narazila tato oslnivá civilizace na svůj vlastní makroskopický strop složitosti. Pylové analýzy z usazenin Mrtvého moře a Kypru i starověké dopisy ukazují, že tehdejší svět zasáhla dokonalá bouře: stoleté sucho, které vyvolalo hladomory od Řecka až po Anatolii, série ničivých zemětřesení na tektonických zlomech a vpád ozbrojených migračních flotil, kterým egyptské nápisy říkají mořské národy.

V tom okamžiku se naplno obnažila křehkost přepjatých dodavatelských řetězců doby bronzové. V decentralizované tržní ekonomice vyvolá výpadek suroviny růst ceny, který okamžitě motivuje tisíce nezávislých obchodníků hledat náhradní trasy a nové technologie. V těžkopádné palácové ekonomice doby bronzové však žádné nezávislé trhy neexistovaly.

Jakmile nájezdníci nebo vzbouření poddaní vypálili centrální palác v Mykénách, Pylu, Chattušaši nebo Ugaritu a zabili několik stovek gramotných písařů, celá říše okamžitě ztratila paměť i nervové centrum. V posledním dochovaném dopise z přístavu Ugarit, který ležel přímo v peci na vypalování tabulek, když město padlo, píše zoufalý král Ammurapi o nepřátelských lodích vypalujících pobřeží, zatímco jeho vojsko a vozy jsou daleko v chetitské zemi.

Následoval nejhlubší civilizační kolaps v dějinách lidstva. Během několika desetiletí zmizela z mapy Chetitská říše, mykénské Řecko, kyperská města i obchodní metropole Levanty. Dálkový obchod s cínem se zastavil, města se vylidnila a přeživší obyvatelé utekli do horských vesnic. V Řecku bylo písmo Lineární B tak úzce svázáno s palácovým účetnictvím daní, že s pádem paláců na čtyři sta let kompletně vymizela znalost čtení a psaní.

Zkáza říší doby bronzové v roce 1177 před naším letopočtem tak zůstává mrazivým zrcadlem pro každou vyspělou civilizaci. Tehdejší králové a chrámoví písaři věřili, že jejich dokonale naplánovaný a vzájemně propojený svět je příliš velký na to, aby mohl padnout – a přesto stačilo několik desetiletí, aby se kvůli přepjaté centralizaci zhroutil do negramotnosti. Když se dnes díváme na naše vlastní globální dodavatelské řetězce, závislé na několika továrnách na čipy a na křehké energetické síti řízené shora, budujeme skutečně odolný systém, nebo jen v mnohem větším měřítku opakujeme chybu paláců doby bronzové?