Článek
Pohled na zaplněnou pražskou Letnou nabízí v sychravém podzimním počasí pozoruhodné sociologické divadlo. Tisíce občanů v zimních bundách přišly zcela upřímně bránit svobodu slova a demokracii – a dělají to tím, že vášnivě demonstrují za své právo dál povinně platit koncesionářské poplatky. Jak jsme si všimli už ve chvíli, kdy Češi v ulicích bojovali za to, aby směli platit víc, v žádné jiné zemi světa zřejmě nenajdete daňového poplatníka, který by s takovým nadšením chodil na náměstí prosit vrchnost, aby mu proboha nerušila pravidelnou měsíční složenku.
Obava lidí na Letné je přitom lidsky naprosto pochopitelná. Vychází z jednoduché rovnice, kterou jim politici i samotní redaktoři veřejnoprávních médií léta opakují: pokud se Česká televize a Český rozhlas přesunou z koncesionářských poplatků přímo pod státní rozpočet, stanou se z nich poslušní rukojmí aktuální vlády. Jenže přesně v této rovnici se skrývá největší optický klam celé české debaty. Celá společnost se do krve hádá o to, jakou trubkou potečou do Kavčích hor peníze, a přitom si nikdo nevšímá toho, kdo drží v ruce hlavní jistič od celé budovy.
Hádka o trubku s penězi před očima majitele hlavního jističe
Pojďme si nalít čistého vína. Peníze jsou pro každé médium jen palivem, nikoliv zárukou svobody. Současný spor mezi zastánci koncesionářských poplatků a zastánci financování ze státního rozpočtu není střetem mezi nezávislostí a cenzurou. Je to jen technická debata o tom, zda má státní penězovod vést z levé, nebo z pravé kapsy téhož kabátu.
Zastánci poplatků tvrdí, že když občan posílá peníze přímo na účet televize, politik do toho nemůže mluvit. Opravdu? A kdo určuje, kolik korun ten poplatek činí? Kdo hlasuje o tom, zda se poplatek po patnácti letech zvýší o patnáct korun, nebo zda ho inflace potichu sežere zaživa? Kdo píše do zákona, které domácnosti a firmy jej musejí platit pod hrozbou soudní exekuce? Přesně ta samá Poslanecká sněmovna, která schvaluje státní rozpočet.
Politikům tedy vůbec nebrání existence poplatků v tom, aby drželi management veřejnoprávních médií pod krkem. Když chtějí vedení televize přitlačit ke zdi, prostě jen odmítnou zvednout ruku pro valorizaci poplatku – a nechají inflaci, aby redakci pomalu dusila úplně stejně, jako kdyby jí škrtali kapitolu ve státním rozpočtu. V obou případech visí klíč od pokladny na hřebíku ve Sněmovní ulici.
Mýtus nezávislé složenky a strach ze skutečné odluky od státu
Pokud demonstranti na Letné říkají, že chtějí absolutní nezávislost médií na politicích, zaslouží si jejich přání respekt. Měli by si ale přiznat nepříjemnou pravdu: žádný ze dvou modelů, o které se dnes v parlamentu přetahují vládní a opoziční strany, tuto nezávislost ze své podstaty zajistit nemůže. Dokud je médium zřízeno zákonem, financováno z peněz vynucených zákonem a kontrolováno radami volenými politiky, bude vždy přivázané na státním vodítku. Mění se jen délka řetězu.
Jak by vypadala skutečná nezávislost? Stejně jako v historii, kdy vynález knihtisku rozbil tisíciletý informační monopol, je jedinou pojistkou svobodného slova úplná odluka médií od státu a decentralizace vlastnictví.
Ve světě přitom funkční modely dávno existují: - Nezávislý svěřenský fond (Trust) – Britský deník The Guardian nemá žádného majitele ani politickou radu. Od roku 1936 jej vlastní Scott Trust, uzavřená nadace, jejímž jediným statutárním úkolem je chránit redakční nezávislost novin na věčné časy. Žádný premiér ani miliardář nemůže šéfredaktora odvolat. - Občanský crowdfunding a předplatné – Pokud statisíce občanů na náměstích skutečně touží platit za nezávislou žurnalistiku dvě stě korun měsíčně, v digitálním věku 21. století k tomu nepotřebují státu odvádět desátek podle počtu chytrých telefonů v rodině. Mohou si své médium platit napřímo a dobrovolně. Médium, které žije z dobrovolných příspěvků statisíců drobných čtenářů a diváků, je vůči vládnímu vydírání nekonečně odolnější než instituce čekající na sněmovní hlasování.
Proč ale žádný politik – ani ten nejhlasitější obránce veřejnoprávnosti – nikdy nenavrhne převést Českou televizi do nezávislého občanského trustu a odstřihnout ji od státu? Protože žádná politická garnitura se dobrovolně nevzdá vlivu nad nejsilnějším megafonem v zemi.
Peníze redakci pouze přidusí ale jediný paragraf ji rovnou vypne
Představme si však myšlenkový experiment. Dejme tomu, že by Česká televize měla na účtu naspořeno padesát miliard korun ve zlatě a vůbec žádné peníze od státu ani od koncesionářů by nepotřebovala. Byla by pak konečně v bezpečí před politiky?
Ani omylem. A tady se dostáváme k jádru věci, které současná debata o poplatcích dokonale míjí. Finanční páka je totiž až druhá nejsilnější zbraň státu. Tou první a zdrcující zbraní je samotná legislativa.
Když politikům nefunguje finanční škrcení, nezačnou plakat v koutě. Jednoduše změní zákon. Peníze mohou neposlušnou redakci pomalu vyhladovět během několika let, ale jediný odstavec v zákoně ji dokáže rozstřelit do druhého dne. Stát totiž drží absolutní monopol na pravidla hry: - Může jedním hlasováním změnit způsob volby a odvolávání členů Rady ČT nebo Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), která vybírá generálního ředitele a uděluje pokuty. - Může přes telekomunikační a vysílací úřady odebrat nebo neprodloužit vysílací licence a kmitočty, bez nichž se z celoplošné televize přes noc stane jen garážový kanál na internetu. - Může do zákona napsat novou, gumovou definici „vyváženosti“, „veřejného zájmu“ nebo „boje proti dezinformacím“, podle níž lze kteréhokoliv nepohodlného novináře okamžitě označit za hrozbu pro stát.
Maďarská frekvence a polský likvidátor jako učebnice moci
Že jde o přehnanou teorii? Naopak. Stačí se podívat za naše hranice, jak přesně politici postupovali, když se rozhodli ovládnout mediální prostor. V žádném z klíčových případů neřešili, jestli peníze tečou z poplatků nebo z rozpočtu. Šli rovnou po licencích a zákonech: - Maďarsko a umlčení stanice Klubrádió (2021) – Poslední velká nezávislá zpravodajská rozhlasová stanice v Maďarsku nebyla státní a nežila z vládních dotací; přežívala ze soukromé inzerce a z darů svých posluchačů. Vláda Viktora Orbána ji tedy nemohla vyhladovět škrtem v rozpočtu. Místo toho použila systém, který jsme popsali v analýze toho, jak fungují Orbánovy utajené smlouvy a mocenské páky v Maďarsku. Státní Mediální rada (NMHH), kompletně obsazená vládními nominanty podle nového mediálního zákona, odmítla Klubrádiu prodloužit licenci na budapešťskou frekvenci 92,9 FM. Záminka? Dvě banální administrativní opomenutí při odevzdávání tabulek o hudebních kvótách o několik let dříve. V únoru 2021 tak nezávislé rádio v éteru ztichlo. Nepotřebovali mu sebrat peníze – sebrali mu frekvenci. - Polsko a bitva o TVP pomocí zákonů a likvidátora (2015 a 2023) – Když v Polsku na konci roku 2015 nastoupila k moci strana Právo a spravedlnost (PiS), nečekala na rozpočtové vyhladovění veřejnoprávní televize TVP. Během několika prosincových nocí protlačila parlamentem novelu mediálního zákona, vytvořila zcela nový orgán (Radu národních médií) a přes noc vyměnila ředitele i desítky redaktorů. A ještě syrovější lekce z moci paragrafů přišla v prosinci 2023 po nástupu nové vlády Donalda Tuska. Když nová koalice zjistila, že předchozí zákony a prezidentské veto jí brání staré vedení TVP rychle odvolat, vytáhl ministr kultury nečekanou právní zbraň: použil obchodní zákoník, jako stoprocentní státní akcionář poslal veřejnoprávní televizi i rozhlas formálně do likvidace, vypnul vysílače kanálu TVP Info a do budovy poslal likvidátora s policií. - Česká televizní krize (2000–2001) – Koneckonců ani v Česku jsme na přelomu tisíciletí během slavné „spacákové revoluce“ nebojovali o koncesionářské poplatky. Tehdejší pokus o politické ovládnutí Kavčích hor proběhl čistě přes tehdejší znění zákona a bleskovou volbu loajální Rady ČT.
Tato historická zkušenost je neúprosná. Jakmile se společnost spolehne na to, že svobodu slova uhlídá státní instituce, naráží na realitu světa, ve kterém nová politická šlechta nepotřebuje hrady, protože jí ke kontrole stačí razítko.
Občané, kteří dnes na Letné mrznou s transparenty na obranu České televize, mají ušlechtilý úmysl, ale svádějí včerejší bitvu na špatném kopci. Dokud totiž bude stát tím, kdo vlastní vysílací licenci, kdo jmenuje kontrolní rady a kdo může v pátek odpoledne ve Sněmovně přepsat zákon o tom, co je „správná veřejná služba“, zůstane absolutní nezávislost veřejnoprávních médií jen uklidňující pohádkou. Ať už totiž peníze potečou ze složenky koncesionáře, nebo z účtu ministerstva financí, o tom, co se bude vysílat, nakonec vždy rozhodne ten, kdo drží v ruce razítko od licence – a nebojí se ho použít.
Zdroje a doporučená literatura
- Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi a Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (legislativní rámec volby Rady ČT, RRTV a udělování vysílacích licencí v ČR).
- Soudní dvůr Evropské unie (CJEU) – Rozsudek ve věci C-92/23, Evropská komise proti Maďarsku ve věci odebrání licence stanici Klubrádió.
- The Scott Trust Limited – Values and History of The Guardian's Ownership Structure (dokumentace modelu nezávislého svěřenského fondu zajišťujícího redakční odluku od státu, 1936–současnost).
- Analýzy Mezinárodního tiskového institutu (IPI) a Reportérů bez hranic (RSF) k legislativním změnám ve veřejnoprávních médiích v Polsku (TVP, Rada Mediów Narodowych, 2015–2024) a Maďarsku (MTVA, NMHH).





