Trojští koně Pekingu: Orbánovy utajené smlouvy a Vučićův sledovací stát

Je květen roku 2024 a z vládního speciálu Air China vystupuje na bělehradském letišti čínský prezident Si Ťin-pching. Na ploše ho nevítá jen srbský prezident Aleksandar Vučić s čestnou stráží, ale v centru města i obří čínská vlajka spuštěná přes patnáct pater výškové budovy a tisíce svozených příznivců mávajících praporky. O pár hodin později se stejná císařská choreografie opakuje v Budapešti, kde maďarský premiér Viktor Orbán hostí čínského vůdce na Budínském hradě a podepisuje s ním dokument o „všestranném strategickém partnerství do každého počasí“.

Nebyla to náhoda, že Si Ťin-pching při své první pětileté cestě do Evropy po pandemii vybral kromě Paříže právě tyto dvě země na březích Dunaje. Jakmile čínské státní korporace ovládly řecký přístav Pireus jako hlavní námořní bránu do Středomoří, potřebovaly poslat miliony vyložených kontejnerů po souši přímo do průmyslového srdce kontinentu. A k tomu Peking nepotřeboval jen železniční pražce, ale především dva spolehlivé politické pilíře: jeden těsně před branami Evropské unie a druhý přímo u bruselského hlasovacího stolu.

Viktor Orbán pochopil dříve než ostatní středoevropští lídři, že spor mezi Bruselem a Pekingem lze zpeněžit. Zatímco Evropská komise zmrazila Budapešti miliardy eur z unijních fondů kvůli obavám o právní stát a korupci, maďarská vláda vyhlásila politiku „Otevření na východ“ (Keleti Nyitás) a proměnila zemi v hlavní průmyslovou a politickou základnu Číny uvnitř Evropské unie.

Symbolem tohoto politického klientelismu se stala modernizace železniční trati Bělehrad–Budapešť. Maďarský úsek o délce necelých 160 kilometrů rovinatou krajinou podél Dunaje si vyžádal úvěr od čínské Exim banky ve výši přes 2,1 miliardy dolarů (85 procent nákladů). Celá konstrukce projektu přitom do posledního detailu kopíruje uzavřený úvěrový okruh a smluvní pasti Nové hedvábné stezky: hlavním dodavatelem je čínské státní konsorcium a nejvýnosnější subdodávky na maďarské straně získaly firmy napojené na Lőrince Mészárose, nejbohatšího oligarchu v zemi a Orbánova přítele z dětství.

Aby se maďarští daňoví poplatníci nedozvěděli, za jakých podmínek budou trať celé generace splácet, prosadila Orbánova vláda na jaře 2020 v parlamentu zvláštní zákon, kterým veškeré smlouvy a finanční detaily projektu utajila na deset let.

K železnici brzy přibyly čínské průmyslové kolosy, které přes Maďarsko obcházejí evropská cla: - Ve východomaďarském Debrecínu staví čínský bateriový gigant CATL obří továrnu za 7,3 miliardy eur, přičemž maďarský stát projekt podpořil stovkami milionů eur na přímých dotacích a infrastruktuře navzdory protestům místních obyvatel kvůli spotřebě vody. - V jihomaďarském Szegedu buduje svou první evropskou automobilku čínský výrobce elektromobilů BYD, který tak získává nálepku Made in EU přímo uvnitř jednotného trhu. - V únoru 2024 navíc Budapešť podepsala s Pekingem bezprecedentní bezpečnostní dohodu, která umožňuje čínským policistům v uniformách provádět společné hlídky na maďarském území pod záminkou dohledu nad čínskými turisty a komunitou.

Protiúčtem za tento příliv čínského kapitálu je maďarský hlas v Bruselu. Protože zahraniční politika Evropské unie vyžaduje jednomyslnost všech 27 členských států, funguje Budapešť jako spolehlivá pojistka Pekingu. Maďarsko v posledních letech opakovaně zablokovalo nebo zmírnilo společná prohlášení EU kritizující potlačování svobody v Hongkongu, perzekuci Ujgurů i vojenský nátlak Číny vůči Tchaj-wanu.

Zatímco v Maďarsku hraje Peking především ekonomickou a diplomatickou kartu, v sousedním Srbsku zašel čínský vliv ještě mnohem dál – přímo do bezpečnostního aparátu státu.

Vše začalo v roce 2016 učebnicovou operací pro domácí politický marketing. Srbský prezident Aleksandar Vučić tehdy potřeboval zachránit krachující ocelárny v podunajském Smederevu, které po odchodu amerického koncernu U.S. Steel prodělávaly desítky milionů eur ročně a zaměstnávaly pět tisíc lidí. Čínský státní ocelářský gigant HBIS koupil huť za pouhých 46 milionů eur. Pro Peking to byly drobné, pro Vučiće televizní triumf před volbami a pro Čínu propustka k srbským státním zakázkám bez výběrových řízení – od měděných dolů v Boru až po dálnice a mosty.

Skutečný přelom však nastal ve chvíli, kdy Srbsko od Pekingu nekoupilo jen beton a ocel, ale kompletní architekturu digitálního autoritářství. V rámci projektu Safe City (Bezpečné město) uzavřelo srbské ministerstvo vnitra utajenou strategickou dohodu s čínským technologickým gigantem Huawei.

Během několika let vyrostla v ulicích Bělehradu hustá síť více než tisíce špičkových biometrických kamer na 800 strategických místech, vybavených čínskou umělou inteligencí pro automatické rozpoznávání obličejů a registračních značek v reálném čase. Do Evropy tak přímo přes balkánskou hranici dorazil technologický model, ve kterém Peking spojil tisíciletou tradici státní poslušnosti s algoritmy a digitální diktaturou. Když pak v Srbsku v letech 2021 až 2023 propukly masové ekologické a protivládní demonstrace, nezávislé organizace (jako bělehradská SHARE Foundation) zadokumentovaly, že policie využívá plošnou identifikaci občanů k zastrašování a pokutování účastníků protestů.

Když se bezpečnostní analytici podívali na uniklé technické parametry smluv mezi Huawei a balkánskými vládami v rámci projektů Safe City, narazili na detail, který mění běžný kamerový systém ve strategickou zpravodajskou zbraň.

Rozhodující totiž není samotná čočka kamery na sloupu, ale servisní a licenční smlouva k řídicímu softwaru: - Biometrické kamerové sítě běží na uzavřeném proprietárním softwaru a komunikační infrastruktuře eLTE dodávané přímo čínskou centrálou, do jejíhož zdrojového kódu nemá hostitelský stát přístup. - Součástí smluv o technické podpoře a údržbě (Maintenance & Support Level Agreement) je vzdálený přístup inženýrů výrobce k páteřním serverům kvůli aktualizacím algoritmů, kalibraci neuronových sítí a odstraňování poruch. - Každá kamera v systému přitom nepřetržitě generuje strukturovaná metadata: kdo se s kým sešel v kavárně, v kolik hodin přijelo konkrétní vozidlo k budově parlamentu nebo které zahraniční diplomaty a novináře navštívil opoziční politik. - Podle čínského Zákona o národním zpravodajství z roku 2017 je přitom každá čínská technologická společnost ze zákona povinna spolupracovat s čínskými zpravodajskými službami a na vyžádání jim zpřístupnit technická rozhraní.

Pro politiky s autoritářskými sklony představuje čínská nabídka lákavou zkratku, protože vyměňuje demokratickou kontrolu za technologickou past na poslušnost a státní dril. V praxi však takový stát odevzdává digitální otisk svého hlavního města externí supervelmoci.

Při pohledu na Černou Horu, Řecko, Srbsko nebo Maďarsko by si západoevropský politik v Berlíně, Londýně či Římě mohl snadno odfrknout, že čínské vlivové operace fungují jen na zadluženém jihu a postkomunistickém východě Evropy.

Jenže přesně v době, kdy Brusel kritizoval Balkán, probíhal v samotném průmyslovém jádru bohatého Západu mnohem tišší a nebezpečnější výprodej. Čínské státní i polostátní fondy tam nekupovaly dálnice v horách, ale přímo technologický mozek Evropy: německou robotiku, britské výrobce čipů, švýcarské chemické giganty a italské výrobce vojenských dronů. V devátém dílu série Šachovnice Evropa se podíváme na to, jak Peking nakupoval strategické technologie přímo v nejbohatších zemích Západu.