Nová hedvábná stezka: Kolonizace Evropy bez jediného výstřelu

Je duben roku 2019 a v chorvatském Dubrovníku přistávají vládní speciály premiérů šestnácti zemí střední, východní a jihovýchodní Evropy. Město, které po staletí symbolizovalo obratnou námořní diplomacii mezi impérii, hostí summit formátu 16+1. V čele stolu sedí čínský premiér Li Kche-čchiang a jen o pár desítek kilometrů dál u poloostrova Pelješac zatloukají obří čínské plovoucí jeřáby ocelové pilíře nového mostu do mořského dna.

Zatímco evropští politici před kamerami mluví o bilionech jüanů, nových železnicích a historické šanci dohnat bohatý Západ, v zákulisí se podepisují bilaterální memoranda a úvěrové rámce, jejichž plné znění nesmějí vidět ani poslanci národních parlamentů. Do Evropy naplno dorazil projekt století: Nová hedvábná stezka (Belt and Road Initiative).

Politologové po celé dvacáté století rozlišovali v mezinárodních vztazích dva základní způsoby, kterými velmoci prosazují svou vůli. Prvním je hard power (tvrdá moc) – tanky, letadlové lodě, vojenské základny a přímé hospodářské sankce. Druhým je soft power (měkká moc) – přitažlivost kultury, hollywoodských filmů, prestižních univerzit a životního stylu, díky kterému chtějí ostatní národy hegemona dobrovolně napodobovat.

Zatímco po druhé světové válce si Washington pojistil západní část kontinentu tím, že vyměnil dolarovou pomoc za otevření trhů a stavbu vojenských základen, Peking ve 21. století zvolil odlišnou zbraň. Odborníci z National Endowment for Democracy jí dali přesný název: sharp power (ostrá moc).

Ostrá moc nespoléhá na to, že by si evropští občané zamilovali čínskou cenzuru nebo stranické sjezdy. Nespoléhá ani na výsadkové divize. Místo toho proniká do slabých míst cílového státu jako skalpel – skrze úvěrové pasti, vlastnictví kritické infrastruktury, korupci místních elit a ekonomické vydírání. Kolonizace ve 21. století nepotřebuje jediný výstřel z děla. Stačí jí podpis pod smlouvou o financování dálnice, železnice nebo přístavního terminálu. Celá čínská ofenziva do Evropy přitom stojí na třech pevných pilířích: dluzích, politice a přístavech.

Když běžný občan slyší ve zprávách, že Čína půjčila některé balkánské nebo východoevropské zemi miliardu eur na stavbu dálnice či elektrárny, představí si, že na účet ministerstva financí přistane miliarda eur a místní stavební firmy dostanou práci. Skutečný mechanismus čínských státních úvěrů však funguje jako uzavřený finanční okruh.

Standardní taktika vypadá následovně: - Projekt neprochází otevřeným mezinárodním tendrem, ale vzniká na základě mezivládní dohody, což z rovnice okamžitě vyřazuje evropská pravidla hospodářské soutěže. - Úvěr poskytne čínská státní banka (nejčastěji Exim Bank of China nebo China Development Bank), ovšem s pevnou podmínkou, že hlavním dodavatelem stavby musí být čínský státní koncern. - Samotné peníze v drtivé většině případů vůbec neopustí čínský bankovní systém. Čínská banka v Pekingu je pouze převede ze svého účtu na účet čínské státní stavební korporace. - Čínská korporace si na místo stavby přiveze vlastní inženýry, vlastní stavební stroje, vlastní ocel i cement (často dovážený bez cla a DPH) a nezřídka i tisíce vlastních dělníků ubytovaných v uzavřených táborech.

Hostitelské zemi tak z celé investice nezůstane téměř žádný multiplikační efekt pro domácí průmysl. Zůstane jí pouze betonová stavba – a především státní dluh denominovaný v dolarech či eurech, který musí z daní svých občanů splácet příštích dvacet let. Stejný model si čínské státní banky nejprve nanečisto vyzkoušely v rozvojovém světě, kde africké vlády unavené západním moralizováním s úlevou otevřely dveře východním věřitelům.

Druhým pilířem Nové hedvábné stezky se stala diplomatická architektura. Když Peking v roce 2012 ve Varšavě založil formát 16+1 (jedenáct členských zemí EU ze střední a východní Evropy plus pět států západního Balkánu), šlo o mistrovskou ukázku staré imperiální zásady Rozděl a panuj.

Místo aby Čína vyjednávala s Evropskou unií jako s jedním silným ekonomickým blokem čítajícím 450 milionů spotřebitelů, posadila si menší a kapitálově hladové státy k jednomu stolu jednotlivě. Každému premiérovi přitom naznačila, že právě jeho země se může stát „hlavní čínskou bránou do Evropy“ – pokud ovšem bude v Bruselu hlasovat rozumně.

Politická dividenda se dostavila okamžitě. V červnu 2017 Řecko, jehož klíčový přístav Pireus mezitím ovládla čínská státní společnost COSCO, vůbec poprvé v historii zablokovalo společné prohlášení Evropské unie v OSN, které mělo kritizovat porušování lidských práv v Číně. Athénská vláda tehdy svůj krok vysvětlila jako odmítnutí „nekonstruktivní kritiky“. Podobně Maďarsko po podpisu miliardového čínského úvěru na modernizaci železnice Bělehrad–Budapešť opakovaně vetovalo unijní rezoluce týkající se Hongkongu či Jihočínského moře. V Bruselu tehdy zavládlo zděšení, protože tato salámová metoda dokonale obnažila stav, kdy se byrokratická vize jednotné Evropy drolí pod vahou vlastních vnitřních rozporů.

Zatímco ve střední Evropě zůstala spousta čínských slibů jen na papíře, v námořní logistice postupoval Peking s chirurgickou přesností. Čínské státní giganty COSCO Shipping a China Merchants Port během jediné dekády skoupily většinové nebo strategické podíly ve více než čtrnácti evropských přístavních terminálech.

Na mapě Evropy tak vznikly námořní kleště: - Na jihu drží Čína plnou kontrolu nad řeckým Pireem, podíly v italském Vado Ligure, španělské Valencii a Bilbau i francouzském Marseille. - Na severu získaly čínské firmy terminálové podíly v belgických Antverpách a Zeebrugge, nizozemském Rotterdamu a po bouřlivé politické bitvě v roce 2022 i menšinový podíl v terminálu Tollerort v německém Hamburku.

Přístav přitom v moderní ekonomice nepředstavuje jen překladiště plechových beden. Je to informační a regulační ventil celého kontinentu. Provozovatel terminálu vidí v reálném čase do nákladových listů, dodavatelských řetězců i cenových toků a v případě geopolitického konfliktu dokáže pomocí softwarového řízení a prioritizace vykládky zpomalit zásobování celých průmyslových odvětví.

Skutečná povaha čínské ostré moci se však naplno ukázala až ve chvíli, kdy tým výzkumníků z amerického institutu AidData a německého Kielského institutu pro světovou ekonomiku (studie How China Lends) získal a podrobil právní analýze 100 reálných úvěrových smluv uzavřených čínskými státními bankami se zahraničními vládami.

V textu těchto smluv objevili právníci ustanovení, jaká se v běžných mezinárodních úvěrech Světové banky nebo západních věřitelů vůbec nevyskytují: - Přísná doložka mlčenlivosti: Dlužnický stát nesmí bez písemného souhlasu čínské banky zveřejnit podmínky smlouvy a v některých případech ani samotnou existenci dluhu. Občané a parlamenty tak vůbec netuší, čím jejich vláda za úvěr ručí. - Vázaný inkasní účet (Revenue Escrow Account): Smlouvy vyžadují, aby veškeré příjmy z provozu financované infrastruktury (například přístavní poplatky, mýtné nebo platby za elektřinu) tekly na speciální bankovní účet, ke kterému má dispoziční právo čínský věřitel jako záruku splácení. - Zákaz pařížského klubu a politický křížový default: Smlouvy zakazují dlužníkovi restrukturalizovat dluh společně s ostatními věřiteli a obsahují klauzuli, podle které může čínská banka okamžitě zesplatnit celý úvěr, pokud dlužnická vláda podnikne kroky „poškozující zájmy subjektů Čínské lidové republiky“ nebo změní zákony v neprospěch čínského investora. - Vzdání se suverénní imunity a arbitráž přímo v Pekingu: Pokud dojde ke sporu, dlužnický stát se ve smlouvě výslovně vzdává své suverénní imunity (ochrany státního majetku před exekucí). Případ přitom nerozhoduje nezávislý soud v Londýně, Ženevě ani ve Stockholmu, ale Čínská mezinárodní hospodářská a obchodní arbitrážní komise (CIETAC) v Pekingu podle čínského práva.

Pro čínské stratégy, kteří doma budují hierarchický systém postavený na starém konfuciánském řádu a digitální kontrole, není mezinárodní právo neutrálním hřištěm, ale nástrojem státní moci. Když pak Srí Lanka v roce 2017 nedokázala splácet čínské úvěry na stavbu přístavu Hambantota, nepřišla námořní pěchota. Přišli čínští právníci se smlouvou v ruce a strategický přístav spolu s 15 tisíci akry okolní půdy přešel na 99 let pod přímou správu čínské státní korporace.

Mnozí evropští politici si tehdy říkali, že něco podobného se může stát v Asii nebo v Africe, ale rozhodně ne v Evropě u kandidátské země Evropské unie, která platí eurem a je členem NATO. Mýlili se.

Jen pár stovek kilometrů jižně od České republiky, v horských kaňonech Černé Hory, totiž v roce 2014 vláda podepsala s čínskou Exim bankou smlouvu na stavbu nejdražší dálnice světa – 41 kilometrů betonu z vesnice Smokovac do horského městečka Mateševo. V šestém dílu série Šachovnice Evropa otevřeme odtajněnou černohorskou smlouvu a podíváme se na to, co se stalo ve chvíli, kdy malé jadranské zemi došly peníze a v Bruselu zazvonil nouzový telefon z Podgorice.