Iluze konce dějin: Evropa rozpustila armády a vyprodala Východ

Je listopad 1989 a na berlínské zdi tančí tisíce lidí s lahvemi šampaňského. V Moskvě se drolí sovětské impérium, z kasáren ve střední Evropě se pomalu balí poslední okupační pluky a americký politolog Francis Fukuyama právě sepisuje svou slavnou tezi o konci dějin. Západní svět propadl opojné iluzi, že velký ideologický souboj lidstva definitivně skončil a celou planetu teď čeká už jen liberální demokracie a bezstarostný obchod.

Zatímco na Václavském náměstí cinkaly klíče, v zasedacích místnostech západních bank, korporací a vojenských štábů panovala mnohem střízlivější atmosféra. Střední a východní Evropa po rozpadu sovětského bloku nepředstavovala jen nově nabytou svobodu, ale především obří neobsazený trh se čtyřiceti miliony spotřebitelů, levnou kvalifikovanou pracovní silou a strategickou infrastrukturou, která čekala na nového pána.

Devadesátá léta přinesla v západní Evropě fenomén, kterému ekonomové začali říkat mírová dividenda. Po desetiletích poválečného rozdělení kontinentu, kdy bezpečí Západu garantoval americký deštník (podrobně jsme jej rozebrali v předchozím dílu Marshallův plán a NATO: Jak Amerika koupila západní Evropu), zmizel bezprostřední strach ze sovětských tankových divizí a evropské vlády začaly masivně škrtat obranné rozpočty.

Německo, Nizozemsko, Belgie i Británie rušily kasárna, vyřazovaly tisíce tanků Bundeswehru do šrotu nebo je za zlomkové ceny rozprodávaly do zahraničí. Vznikla nepsaná doktrína, že válka v Evropě je technicky nemožná a každou budoucí krizi vyřeší ekonomická provázanost, obchodní smlouvy a šeková knížka.

Pro západní kapitál se přitom přímo za humny otevřel zlatý důl. Země bývalého východního bloku v čele s Československem, Polskem a Maďarskem zoufale toužily po návratu do Evropy. A tehdejší Evropské společenství (od roku 1993 Evropská unie) mělo v rukou klíč od brány.

Podmínky pro přijetí postkomunistických zemí, zformulované v roce 1993 v takzvaných kodaňských kritériích, zněly na papíře naprosto přirozeně: budování tržní ekonomiky, otevření hranic kapitálu a harmonizace práva s Bruselem. V praxi se však pod tlakem západních poradců, Mezinárodního měnového fondu a předvstupních vyjednávání proměnily v asymetrickou hru.

Zatímco západoevropské státy jako Francie, Německo nebo Rakousko si po celá desetiletí pečlivě chránily své národní šampiony, státní podíly v energetice, železnicích i klíčových bankách, po zemích střední Evropy se požadovala blesková privatizace a úplná liberalizace trhu.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: - Domácí podniky zatížené historickými dluhy a bez přístupu k levnému kapitálu nedokázaly čelit kapitálově silným západním koncernům. - Západní korporace často nekupovaly východoevropské závody proto, aby rozvíely jejich vlastní výzkum a globální značky, ale aby ovládly tržní podíl, odstavily konkurenci a přeměnily tradiční průmyslové podniky na subdodavatele komponentů s nízkou marží. - Do zahraničních rukou přešly nejen průmyslové závody, ale postupně i bankovní sektor, telekomunikace, plynárenské sítě a vodárenství – tedy strategická infrastruktura, ze které od té doby každoročně odtékají stovky miliard korun na dividendách do mateřských centrál.

Vznikla tak přesná dělba práce mezi západním centrem a východní periferií, jejíž politické dozvuky vidíme dodnes – přesně jak jsem ukazoval v analýze Zkroťte emoce. Co nám šéf Evropy ve skutečnosti řekl o budoucnosti Česka.

Stejně tvrdý pragmatismus provázel v devadesátých letech i rozšiřování Severoatlantické aliance na východ, završené vstupem Česka, Polska a Maďarska v březnu 1999.

Na veřejnosti se celý proces odehrával v rovině vznešených projevů o návratu ke svobodnému světu a historických křivdách. V zákulisí diplomatických jednání mezi Washingtonem, Bruselem a Moskvou však probíhala dvojí hra. Aby Západ otupil odpor oslabeného Ruska Borise Jelcina, podepsalo NATO v květnu 1997 v Paříži Zakládající akt NATO–Rusko, ve kterém aliance deklarovala, že na území nových členských států nemá v úmyslu rozmisťovat jaderné zbraně ani trvalé početné bojové svazy.

Současně však nové členské země při vstupu podepisovaly technické a logistické protokoly v rámci programu Host Nation Support (Podpora hostitelskou zemí) a standardizačních dohod STANAG, o jejichž detailech se v parlamentech téměř nediskutovalo: - Nové státy se zavázaly přebudovat vybraná vojenská letiště, železniční koridory, mosty a produktovody pohonných hmot přesně podle aliančních parametrů pro rychlý přesun těžké techniky. - Součástí alianční integrace byl i tichý předpoklad, že při modernizaci armád dostanou přednost západní – a především americké – zbrojní systémy, což v praxi znamenalo postupný útlum domácího těžkého zbrojního průmyslu v Československu a Polsku, který před rokem 1989 patřil ke světové špičce. - Neveřejné dohody o průletech, logistických uzlech a zpravodajské součinnosti se naplno projevily hned dvanáct dní po našem vstupu do NATO v březnu 1999, kdy aliance zahájila leteckou kampaň proti Jugoslávii a nová česká vláda musela navzdory silnému odporu veřejnosti okamžitě otevřít vzdušný prostor i pozemní tranzitní trasy pro alianční síly.

Devadesátá léta a přelom tisíciletí tak zanechaly Evropu ve zvláštním stavu strategické slepoty. Západní Evropa se opájela levnou výrobou na východě, levným plynem z Ruska a pocitem, že pravidla hry v globalizovaném světě bude už navždy diktovat transatlantický Západ.

Právě v této dekádě však Západ udělal chybu, která přepsala šachovnici 21. století. V honbě za ještě levnější pracovní silou a vyššími maržemi začaly americké i evropské korporace hromadně stěhovat celé továrny, technologické postupy a průmyslové know-how do země, kterou tehdy považovaly za neškodnou dílnu světa – do Číny.

Když západní lídři v prosinci 2001 s nadšením pustili Peking do Světové obchodní organizace (WTO), věřili, že zbohatlá Čína automaticky přijme západní liberální model. Neuvědomili si, že čínské vedení hraje úplně jinou, tisíciletou strategickou hru – o jejíchž kořenech jsem psal v článku Čína vzkřísila konfucianismus pomocí algoritmů a digitální diktatury a jejíž tvrdý nástup v rozvojovém světě jsem zmapoval v textu Konec západního mesiáše: Proč Afrika s úlevou otevřela dveře Východu.

Stačilo pouhých sedm let od vstupu Číny do WTO a karta se obrátila. V roce 2008 udeřila globální finanční krize, následovaná evropskou dluhovou krizí. Zatímco Brusel a Mezinárodní měnový fond ordinovaly zadluženému jihu Evropy drakonické škrty, v Aténách a Lisabonu přistála vládní letadla z Pekingu s kufry plnými hotovosti.

Jak Čína využila evropskou dluhovou krizi k nákupu strategických přístavů, elektráren a politického vlivu přímo v srdci Evropské unie? Na to se podíváme v dalším pokračování série Šachovnice Evropa.