Zkroťte emoce. Co nám šéf Evropy ve skutečnosti řekl o budoucnosti Česka

Když čtete politický rozhovor s člověkem, bez jehož souhlasu v Evropské unii neprojde ani čárka, musíte udělat jednu zásadní věc: vypnout emoce. Jak jsme si vysvětlili v přechozím článku, zprávy a rozhovory politiků tvoří jen „uživatelské rozhraní“. Je to barevný nátěr, který má ukojit naši biologickou potřebu příběhů, sporů a hledání viny.

Rozhovor Manfreda Webera pro Seznam Zprávy Byznys je naprosto učebnicovým příkladem toho, jak vypadá kód centrálního uzlu, který se zoufale snaží udržet obrovskou, přehřívající se síť pohromadě. Pojďme Weberovy zdánlivě klidné diplomatické odpovědi prohnat naším analytickým překladačem, abychom pochopili, kam jako Česká republika ve skutečnosti směřujeme.

První, co v rozhovoru udeří do očí, je Weberovo radikální přehození výhybky v otázce Green Dealu. Najednou to není záchrana planety za každou cenu. Slyšíme věty jako: „Musíme zastavit ideologické debaty… Zákaz spalovacích motorů v roce 2035 již neplatí… O nabídce by měly rozhodovat firmy.“

Co se tady skutečně stalo? Evropská unie neprozřela eticky. Prozřela fyzikálně a termodynamicky. Centrální evropský server si spočítal propustnost své vlastní sítě a zjistil, že pokud bude dál tlačit umělou, neefektivní ideologii proti fyzikálním zákonům trhu a energií, systém prostě praskne. Uvědomil si, že pokud lidem vezme schopnost levného pohybu, riskují, že se probudí instinkty nového feudalismu a lokálních domobran, protože centrální moc ztratí svou legitimitu.

Ústup od absolutního zákazu spalovacích motorů není ústupkem populistům. Je to klasická reakce přetíženého systému, který vypouští páru, aby nevybuchl kotel. Weberův dovětek, že budeme „kombinovat technologickou a klimatickou neutralitu“, je v překladu věta: Budeme dělat to, co fyzikálně funguje a neničí naši energetickou bilanci. Ideologie narazila na tvrdé mantinely reality.

Fascinující pasáží je Weberův postoj k politickým změnám v Česku a Maďarsku. Na dotaz ohledně Andreje Babiše, kterého dříve „nikdo v Evropě nechtěl“, Weber suše konstatuje: „Jsme připraveni konstruktivně spolupracovat i s Babišem.“ A vzápětí označuje konec éry Viktora Orbána v Maďarsku za důkaz, že „politika prázdných hesel nikomu nic nepřinese“.

Z hlediska sítě je to naprosto logické chování velkého organismu. Úspěšný systém neničí každou anomálii frontálním útokem, to by stálo příliš mnoho energie. Velký organismus anomálii izoluje, odřízne ji od výpočetního kyslíku (fondů a reálného vlivu) a počká, až se vyčerpá zevnitř. Přesně to se podle Webera stalo v Maďarsku – neefektivní ekonomika (zpomalený tok energie a inovací) nakonec vymazala politického rebela sama, protože hesla nestačí, lidé potřebují technologický luxus a rostoucí příjmy k udržení poslušnosti.

Postoj k české vládě je ukázkou asimilace. Evropská unie jako hegemon ví, že drobný lokální rebel nemůže ohrozit chod celého stroje, dokud je nucen fungovat v mantinelech celoevropské ekonomiky. Weber dává najevo: Nezajímá nás vaše lokální PR. Dokud posíláte data (peníze, zboží, levnou práci) do centrály, budeme s vámi „konstruktivně spolupracovat“.

Ten nejdrsnější systémový diktát ale Weber zabalil do neškodně vypadající fráze o automobilce Škoda. „Škoda může být silná právě proto, že má plný přístup na trh EU. A to vyžaduje celoevropská pravidla,“ říká. Dále připomíná, že „Evropa je pro Českou republiku hospodářským motorem.“

Zde přichází ta pravá, nemilosrdná analýza naší pozice v síti. Manfred Weber říká pravdu. Česká republika nemá vlastní ostrovní ekonomiku. Během posledních třiceti let jsme se dobrovolně optimalizovali na funkci vysoce propustného, ale závislého pod-uzlu německého a evropského průmyslu. Nejsme architekti systému, jsme montážní linka sítě.

Weber nám elegantně a s úsměvem připomíná hrubou sílu monopolu: Vaše ekonomika (stovky tisíc pracovních míst) stojí a padá na tom, že my vám dovolujeme účastnit se naší hry. Pokud byste se chtěli vzepřít a začít si dělat vlastní lokální pravidla, jednoduše vás odpojíme. Ztratíte přístup k „naší“ dálnici. Je to dokonalá demonstrace toho, co se stane, když se příliš spolehnete na gigantickou centrální strukturu. Nemůžete ji opustit, aniž byste spáchali ekonomickou sebevraždu. Je to stejný princip ztráty suverenity, jaký by nastal, kdyby státy použily Bitcoin k vlastní záchraně, ale občany odpojily od kontroly nad svými prostředky. Nemáte fyzickou alternativu, a proto musíte poslouchat.

Úplný konec rozhovoru je však varováním nejvyššího stupně. Weber opatrně, ale jistě obhajuje myšlenku zrušení práva veta pro jednotlivé členské státy v zájmu „strukturálních reforem“ a schopnosti přežít ve světě „Trumpa, Putina a Si Ťin-pchinga“.

Tohle je přesná ukázka takzvaného kognitivního zhroucení centrálního mozku. Ve chvíli vnější hrozby (geopolitický chaos) se obří server snaží zrušit poslední zbytky decentralizace, aby urychlil své výpočty a rozhodování. Chce vypnout „brzdy“, které představují malé členské státy, aby mohl jednat okamžitě.

Fyzika komplexních systémů nás ale učí, že centralizace moci vždy končí fatálně. Pokud zrušíte právo malých uzlů blokovat systém, odstraníte poslední pojistku proti tomu, aby se onen centrální aparát nakonec sám nezbláznil a neproměnil se v ten pověstný autoimunitní systém, který v panice začne požírat vlastní zdravé orgány. Evropa chce být efektivnější, ale buduje si tím dokonalý single-point-of-failure (jediný bod selhání).

Z rozhovoru s Manfredem Weberem si odneste jediné: Evropská unie jako systém ví, že je pod obrovským energetickým tlakem, a začíná obětovat ideologii ve prospěch hrubého přežití. Chce omezit zelené zákazy, ne z laskavosti, ale z pudu sebezáchovy. A zároveň chce koncentrovat moc.

Pro individualistu, který vidí kód za slovy, to znamená jediné. Centrální systémy budou stále neústupnější. Budou vyžadovat poslušnost výměnou za přístup na trh. Vaší jedinou obranou je pochopit tato pravidla hry, snížit svou vlastní závislost na velkých dodavatelských řetězcích a pomalu budovat svou vlastní kognitivní a finanční nezávislost v rámci vaší vlastní sítě.