Strategická slepota Západu: Amerika válčila, Čína potichu skoupila zdroje

Je sychravé podzimní ráno roku 2009 v řeckém přístavu Pireus, jen pár kilometrů od centra Athén. Nad rezavějícími jeřáby se válí mlha od Egejského moře. V docích, které kdysi patřily k nejrušnějším námořním uzlům Středomoří, je nezvyklé ticho. Řecký stát se potácí na hraně bankrotu, evropské banky zmrazily úvěrové linky a místní odboráři už týdny stávkují proti propouštění. Podobný obraz tehdy nabízejí desítky starých průmyslových regionů po celé Evropě – od uzavřených britských oceláren přes vyhaslé hutě ve Valonsku až po opuštěné textilky a sklárny ve střední Evropě.

Pak ale k molu číslo II přijede kolona černých limuzín. Vystoupí z ní muži v tmavých oblecích z čínského státního přepravního gigantu COSCO. Nepřivážejí žádné přednášky o rozpočtové kázni, žádné požadavky na plnění bruselských směrnic ani politické podmínky. Přivážejí šek na miliardy eur a příslib, že z polomrtvého přístavu udělají nejmodernější kontejnerový uzel v Evropě.

Evropští starostové, ministři i vyčerpaní regionální politici v té chvíli tleskají a mluví o „záchraně z Východu“. Nikdo z nich si nepřipouští, že právě neprodávají jen betonová mola a jeřáby, ale klíče od vstupní brány na starý kontinent.

Když historici hledají zlomový bod počátku 21. století, téměř automaticky ukazují na 11. září 2001. Útoky na New York a Pentagon skutečně změnily americkou zahraniční politiku k nepoznání. Spojené státy, které po vybudování poválečné architektury popsané v dílu Marshallův plán a NATO: Jak Amerika koupila západní Evropu po půl století pečlivě hlídaly každou velmocenskou rovnováhu, náhle upřely veškerou svou pozornost, zpravodajské kapacity i průmyslovou sílu do asymetrické války proti globálnímu terorismu.

Jenže přesně o tři měsíce později – 11. prosince 2001 – se odehrála událost, která z dlouhodobého hlediska přepsala globální šachovnici mnohem hlouběji. Čína oficiálně vstoupila do Světové obchodní organizace (WTO).

Washington a evropské metropole tehdy žily v naivním přesvědčení, že levný obchod automaticky promění komunistický Peking v liberální demokracii západního střihu. Zatímco americké letadlové lodě, satelity a biliony dolarů mizely v horách Afghánistánu a v irácké poušti (podle propočtů Brownovy univerzity spolkly blízkovýchodní války přes 8 bilionů dolarů), čínské vedení se řídilo starou strategickou poučkou architekta čínských reforem Teng Siao-pchinga: „Skrývat svůj jas a vyčkávat v ústraní.“

Zatímco Pentagon lovil povstalce v blízkovýchodních provinciích, Peking spustil státem řízenou doktrínu Go Out (Vyrazit do světa). Čínské státní korporace kryté bezednými úvěry rozvojových bank začaly po celé planetě tiše skupovat to, co Západ v éře digitální euforie považoval za špinavou minulost: doly na měď a kobalt v Africe, naleziště lithia v Jižní Americe a především kompletní zpracovatelské řetězce vzácných zemin. Právě v těchto letech se zrodil mechanismus, kterému jsem se podrobněji věnoval v analýzách Konec západního mesiáše: Proč Afrika s úlevou otevřela dveře Východu a Ultimátní paradox: Jak Čína a Rusko v Africe financují dluh USA.

Nabízí se přitom klíčová otázka: proč byla Evropa vůči tomuto tichému přesunu moci tak dlouho slepá? Odpověď leží v dobrovolné deindustrializaci, kterou starý kontinent prodělal na přelomu tisíciletí.

Západní korporace v honbě za krátkodobými čtvrtletními zisky masově přesouvaly výrobu z evropských průmyslových center do delty Perlové a Dlouhé řeky. Evropským politikům to vyhovovalo dvojnásob: levný čínský dovoz držel nízkou inflaci, takže voliči si mohli dovolit levnější spotřební elektroniku i oblečení, a Evropa si zároveň mohla na papíře vykazovat snižování průmyslových emisí, protože komíny jednoduše kouřily na druhé straně zeměkoule.

Když však v roce 2008 udeřila globální finanční krize a po ní vleklá dluhová krize eurozóny, iluze postindustriální Evropy žijící čistě ze služeb, dotačních programů a finančnictví tvrdě narazila. V průmyslových regionech zůstaly prázdné výrobní haly, vysoká nezaměstnanost a zadlužené rozpočty.

Přesně do tohoto vakua vstoupil čínský kapitál. Zatímco Mezinárodní měnový fond a Evropská komise podmiňovaly každou půjčku drakonickými škrty a politickým dohledem, čínské státní fondy nabízely rychlou záchranu. V Portugalsku tak čínské státní podniky během krize skoupily klíčové podíly v národní elektrárenské síti, v Itálii a Německu začaly přebírat špičkové rodinné strojírenské a robotické firmy (jako byl výrobce průmyslových robotů KUKA) a ve Velké Británii vstoupily do strategické energetiky i letištní infrastruktury. Pro evropské politiky s čtyřletým volebním horizontem to byly peníze bez nepříjemných otázek – pro Peking to byl nákup desetiletí technologického vývoje za výprodejové ceny.

Evropské i americké elity přitom dlouhá léta uklidňovaly samy sebe přezíravým mýtem, že Čína zůstane navždy jen „továrnou světa“ na levná trička, plastové hračky a montovnou západní elektroniky. Přehlédly přitom okamžik, kdy se montovna rozhodla koupit samotnou budovu, elektrické vedení i příjezdovou silnici.

Symbolem tohoto přerodu se stalo založení Asijské banky pro investice do infrastruktury (AIIB), kterou Peking oznámil na podzim 2014 a spustil v roce 2015 jako přímou protiváhu Američany ovládané Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Spojené státy tehdy vyvinuly obrovský diplomatický tlak na své evropské spojence, aby projekt bojkotovali.

Výsledek znamenal pro Washington studenou sprchu. Jako první prolomila blokádu Velká Británie – nejbližší americký spojenec – a okamžitě po ní se do čínské rozvojové banky přihlásily Německo, Francie i Itálie. Vidina čínských kontraktů a investic převážila nad transatlantickou disciplínou. Jak jsem upozorňoval v textu Proč se vize jednotné Evropy a dominance USA hroutí pod vlastní vahou, vnitřní pnutí mezi krátkodobým ekonomickým oportunismem Evropy a globálními ambicemi Washingtonu začalo drolit západní blok zevnitř.

Během pouhých patnácti let od vstupu do WTO tak Čína ovládla zpracování více než 80 procent strategických surovin potřebných pro čipy, baterie i větrné turbíny a získala podíly v desítkách evropských námořních terminálů. Éra, kdy Peking pokorně vyráběl zboží podle západních licencí, skončila.

Suroviny byly zajištěné, bankovní instituce založené a první evropské přístavy vyzkoušené. V září 2013 pak čínský prezident Si Ťin-pching vystoupil na univerzitě v kazašské Astaně a oficiálně odhalil karty. Vyhlásil gigantický infrastrukturní a úvěrový plán, jaký svět neviděl od dob Marshallova plánu: Novou hedvábnou stezku. V pátém dílu série Šachovnice Evropa se podíváme na to, s jakou pompou čínské vlaky, úvěry a summity formátu 16+1 dorazily přímo do střední a východní Evropy – a proč se z vysněného čínského zlatého deště brzy stala jednosměrná dálnice pro čínský export.