Článek
Nedohráno. Záběry z pražského Edenu, kde rozzuřený dav vtrhl na trávník, napadl hostující hráče a zničil oslavy vlastního týmu, obletěly republiku. Sportovní novináři se předhánějí v hledání nejtvrdších slov. Hovoří o ostudě, balkánském pekle, bezprecedentním chuligánství a dnu českého fotbalu. Vedení klubu se omlouvá, hráči kroutí hlavou a disciplinární komise brousí nože na historické tresty. Z mediálního prostoru se na nás valí tsunami morálního rozhořčení a volání po tvrdé ruce, po těžkooděncích a po obnovení vysokých plotů.
My ale zde odložíme fotbalové dresy, vypneme emoce a podíváme se na tuto událost naší vlastní, chladnou optikou teorie sítí, evoluční biologie a systémové architektury. To, co se totiž v neděli večer odehrálo na stadionu v Edenu, dalece přesahuje hranice sportu. Byli jsme svědky v přímém přenosu vysílaného kolapsu jednoho nádherného, odvážného experimentu se svobodou. Experimentu, který zkrachoval na tom, že lidé v moderní společnosti ztratili schopnost unést váhu vlastní autonomie. Události z derby nejsou důkazem toho, že svoboda je špatná. Jsou krutým důkazem toho, že pokud systém nedeleguje s volností i absolutní zodpovědnost, zmutuje dříve či později do hrubé anarchie, která následně zplodí o to tvrdší totalitu.
Odvaha zrušit ploty jako vrchol civilizace
Abychom pochopili skutečnou hloubku této tragédie, musíme se vrátit o několik let zpět a připomenout si, proč vlastně k onomu průšvihu mohlo dojít. Slavia Praha jako první velký klub v republice udělala ve svém moderním Edenu krok, za který bychom jí z pozice obhájců svobody měli dlouze a vestoje tleskat. Zrušila takzvané ochranné zóny. Odstranila vysoké, ocelové ploty, které historicky oddělovaly takzvaný „kotel“ od hrací plochy.
Z architektonického a psychologického hlediska to nebyl jen kosmetický detail. Byl to gigantický civilizační skok. Klub tímto krokem vyslal svým fanouškům naprosto jasný, dospělý vzkaz: „Odmítáme s vámi jednat jako se zvířaty v zoologické zahradě. Odmítáme vás zavírat do klecí. Věříme, že jste racionální, dospělé, autonomní uzly v naší síti. Dáváme vám absolutní fyzickou svobodu, protože věříme, že hranice si dokážete nastavit sami ve svých hlavách.“
Byl to pokus o přechod od vězeňského modelu k modelu plně vyspělé, decentralizované společnosti. Byla to demonstrace důvěry, že lidský biologický software už dospěl natolik, aby nepotřeboval vnější hardwarové překážky k udržení základního společenského protokolu. Zrušení bariér je tím nejkrásnějším projevem suverenity, o kterou v moderním světě usilujeme. A po dlouhou dobu to fungovalo. Atmosféra bez bariér byla elektrizující, choreografie dechberoucí a stadion skutečně dýchal jako jeden velký, organický celek. Slavia ukázala, jak by mohl vypadat svět bez umělých hranic.
Smrtící rovnice: Svoboda minus zodpovědnost
Proč se tedy tento úžasný systém nakonec se zničujícím rachotem zhroutil? Fyzika komplexních sítí nám dává naprosto jednoznačnou odpověď. Pokud odstraníte centrálního drába a zbouráte fyzické bariéry, váš systém může stabilně fungovat výhradně za předpokladu, že každý jednotlivý autonomní uzel převezme absolutní, nekompromisní osobní zodpovědnost za své chyby a nese plné náklady za svá selhání. V síti bez plotů musí fungovat okamžitá, bolestivá zpětná vazba.
A tady se stala ta fatální chyba. Slavia sice odstranila ploty, ale nezavedla onou brutální zodpovědnost. Tribuna Sever má dlouhou historii drobných, ale vytrvalých excesů – odpalování zakázané pyrotechniky, házení kelímků, dřívější potyčky s pořadateli. Jak na to reagoval systém? Kryl je. Ve jménu udržení takzvané „skvělé atmosféry“ platil klub pokuty za své chuligány. Toleroval překračování hranic. Z pohledu neurovědy tak v mozcích tvrdého jádra fanoušků vybudoval extrémně toxický kognitivní vzorec: Máme svobodu, ale nemáme zodpovědnost. Můžeme testovat hranice, a účet za nás zaplatí někdo jiný.
Tohle ale není definice svobody. To je definice nezralosti. Svoboda totiž neznamená „mohu si dělat, co chci, bez ohledu na okolí“. Skutečná, hluboká svoboda je extrémně drahý výpočetní čas našeho mozku, schopnost v reálném čase potlačit své zvířecí impulsy a respektovat integritu ostatních uzlů v síti. Když klub odpustil zodpovědnost, zničil vnitřní imunitní systém celého kotle. Lidé se naučili, že pokud se skryjí v anonymitě davu, pravidla pro ně neplatí. A když pak přišel maximální emoční tlak – vyhrocené derby, nepříznivý vývoj, obrovské frustrace –, tato naučená beztrestnost prostě explodovala a přelila se přes neexistující bariéru.
Továrna na poslušnost: Proč dav nezná vnitřní brzdu
Otázka, kterou bychom si ale měli klást především, zní: Proč se lidé v 21. století po odstranění fyzického plotu utrhnou ze řetězu jako smečka vlků? Proč se z tátů od rodin a běžných zaměstnanců najednou stane rozzuřená masa neschopná elementární sebekontroly?
Odpověď nesmíme hledat jen na fotbalovém stadionu, ale v samotném základu naší civilizační architektury. Ti lidé, kteří v neděli vběhli na trávník, jsou totiž dokonalým produktem našeho státního a vzdělávacího systému.
Od útlého věku šesti let jsme všichni bez výjimky nahnáni do institucí, které byly historicky navrženy s jedním jediným cílem: zlomit naši vnitřní autonomii a nahradit ji strachem z vnější autority. Jak velmi dobře víme, naše škola stále kopíruje pruský model, který nevznikl proto, aby pěstoval dospělé individuality, ale poslušné úředníky a vojáky. V tomto systému děti nenesou skutečnou osobní odpovědnost za své vzdělání. Jsou mikromanažovány. Zvykají si na to, že o jejich těle a čase rozhoduje výhradně zvonek a autorita před tabulí.
Pokud strávíte nejdůležitější formativní roky svého života v prostředí, kde je vaše chování korigováno výhradně systémem vnějších trestů, zákazů a plotů, váš mozek se nikdy nenaučí budovat si ty nejdůležitější ploty – ploty vnitřní. Nenaučíte se vnitřní morálce, naučíte se pouze kalkulaci rizika. Naučíte se chovat slušně jen do té doby, dokud nad vámi stojí dozorce s rákoskou, policista s obuškem, nebo dokud vás od hřiště dělí třímetrová ocelová mříž.
Jakmile vyjdete ze školy, převezme tuto roli mikromanagera stát. Ten vám prostřednictvím tisíců vyhlášek přesně diktuje, co smíte dělat se svým vlastním majetkem a životem. Zvykli jsme si na to, že žijeme v systému, kde nad námi neustále visí hrozba kontrolorů, inspektorátů a úřadů. Náš mozek tím zakrněl. Jsme civilizace, která externalizovala (outsourcovala) svou vlastní morálku a zodpovědnost do rukou státního aparátu a policie. A když se pak takto naprogramovaný biologický uzel najednou ocitne na stadionu, kde fyzický plot najednou chybí a policie tam ještě není, jeho zdegenerovaný vnitřní software okamžitě spadne. Mozek vyhodnotí: Není tu plot, není tu dozorce, neexistují žádná pravidla. Dav zdivočí. Selhání fanoušků v Edenu tak není výpadkem systému. Je to naprosto exaktní vizitka toho, co státní instituce z lidské psychiky po generace vytvářejí.
Oživení Leviathana: Jak chuligáni zradili svobodu
To absolutně nejhorší a nejdestruktivnější na událostech v Edenu ovšem není rozbitý trávník, pokuta pro klub ani posměch konkurentů. To, co se tam odehrálo, je fatální, krvavá prohra pro kohokoliv, kdo v dnešní době bojuje za osobní svobodu, autonomii a právo jednotlivce žít bez státního mikromanagementu.
Chuligáni v Edenu totiž nedali facku pouze svému vlastnímu klubu. Dali kognitivní a argumentační zbraň hromadného ničení přímo do rukou těm, kteří touží celou naši společnost natrvalo uzamknout. Každý státní úředník, každý politik volající po plošném sledování, každý architekt byrokratického panoptika se teď při pohledu na ty televizní záběry musí usmívat.
Fanoušci svým chováním v podstatě ospravedlnili jeden z nejtemnějších politických konceptů v dějinách naší civilizace. My všichni, kteří věříme v decentralizaci a svobodu, doufáme, že jako uzly v obří biologicko-křemíkové síti dokážeme fungovat na základě dobrovolné spolupráce a rozumu. Věříme, že nepotřebujeme tvrdého drába k tomu, abychom se navzájem nepozabíjeli. Ale rozzuřený dav v Edenu právě křičel do světa pravý opak. Svým chováním de facto potvrdil, že anglický filozof Thomas Hobbes měl naprostou pravdu, když tvrdil, že přirozeným stavem člověka je válka všech proti všem, a že jediným způsobem, jak zabránit krveprolití, je podřídit se absolutistickému, hrůzu nahánějícímu vládci – Leviathanovi.
Fanoušci svým bezbřehým selháním vzkázali celé republice: „Podívejte se na nás. My si tu svobodu bez plotů vlastně vůbec nezasloužíme. Jakmile nás necháte chvíli bez dozoru, změníme se ve zvěř. My ty biče, ty mříže a ty těžkooděnce v hloubi duše potřebujeme, abychom se sami nezničili.“
A přesně to se stane. Systém na tuto ukázku kognitivní slabosti zareaguje s neúprosnou fyzikální logikou. Ploty se do Edenu vrátí, možná budou ještě vyšší a pevnější než kdy dřív. Budou instalovány další sledovací kamery, zavedou se plošné zákazy, posílí se represe. Krásný experiment s dospělou fotbalovou společností byl utopen v testosteronu a naučené nezodpovědnosti. Všichni fanoušci, kteří toužili jen v klidu sledovat sport z bezprostřední blízkosti, budou nyní muset opět koukat přes ocelové mříže. A my jako společnost budeme zase o malý krok blíže k absolutnímu dozoru, protože hrstka jedinců si spletla suverenitu s obyčejným, pravěkým chaosem. Pokud totiž neprokážete, že unesete svou vlastní svobodu, systém vám ji s velkou úlevou rád odebere.
