Článek
Po celé generace platila ve společnosti jedna nevyřčená, ale spolehlivá společenská smlouva. Pokud budeš ve škole tiše sedět, poslouchat autoritu, bez odmlouvání plnit zadané úkoly a nosit domů samé jedničky, čeká tě v dospělosti odměna. Dostaneš se na dobrou školu, získáš bezpečné místo v kanceláři, staneš se uznávaným profesionálem a budeš patřit ke střední nebo vyšší třídě. Tvá poslušnost bude vykoupena jistotou.
Tato společenská smlouva se ale v posledních letech začala rychle a nenávratně rozpadat. Nástup pokročilé umělé inteligence a algoritmického řízení totiž pravidla hry na trhu práce doslova převrátil naruby.
Rodiče, kteří dnes tlačí své děti do bezchybného memorování a úzkostlivého plnění školních tabulek, často žijí v nebezpečné iluzi dvacátého století. Nevědomky mohou své děti připravovat na role, které budou v blízké budoucnosti silně řízené stroji. Připravují je na vstup do nově vznikající vrstvy takzvaného AI proletariátu.
Konec bezpečných kanceláří
Abychom pochopili, co se právě děje s naším světem, musíme se podívat na to, co umělá inteligence ve skutečnosti automatizuje. Dlouho jsme si mysleli, že roboti vezmou práci nejdříve manuálním dělníkům u pásu nebo uklízečkám. Ukázalo se ale, že naprogramovat fyzického robota k tomu, aby opravil prasklé potrubí, je neuvěřitelně drahé a složité.
Zato automatizovat obrovskou část rutinních úkolů, které dříve vykonávali juniorní účetní, datoví analytici nebo administrativní pracovníci, je dnes pro jazykové modely otázkou zlomku vteřiny. AI dnes totiž exceluje přesně v tom, co nás celých devět let učí tradiční škola: v bezchybném zpracování obrovského množství textu, v aplikaci jasně daných pravidel a v nekonečné rutině.
Izraelský historik a vizionář Yuval Noah Harari ve svých knihách dlouhodobě popisuje možnost vzniku takzvané „zbytečné třídy“ (useless class). Hovoří o lidech, kteří ztratí na trhu práce hodnotu, protože jediné, co umí, je mechanicky plnit zadání podle předem dané šablony. A přesně to je definice typického, systémem formovaného jedničkáře. Je to člověk s obrovským množstvím nacvičených vědomostí, ale s minimální průpravou tvořit něco vlastního a nečekaného.
Nová propast mezi zadavatelem a vykonavatelem
V blízké budoucnosti pravděpodobně nebude společnost rozdělena klasicky na modré a bílé límečky. Rozdělí se na dvě úplně jiné skupiny. Na lidi, kteří tvoří, navrhují a říkají algoritmům, co mají dělat. A na lidi, kterým algoritmy říkají, co mají dělat.
Tento druhý extrém už dávno existuje a známe ho z takzvané gig economy (zakázkové ekonomiky). Řidič Uberu nebo kurýr s jídlem už dnes často nemá lidského šéfa. Ráno zapne aplikaci a algoritmus mu na sekundu přesně určí, kam má jet a jakou trasou. Není tu prostor pro vyjednávání ani empatii. Člověk v tomto systému může velmi snadno získat pocit, že je jen biologickým prodloužením aplikace – rozhraním pro stroj, který zatím neumí sám vyjít do třetího patra s pizzou.
Tento model algoritmického řízení se nyní plíživě přesouvá do dříve nedotknutelných kancelářských profesí. Objevuje se stále větší množství pracovních rolí, které mají charakter rutinní kognitivní práce. Jsou to lidé, kteří dostávají od AI systémů přidělené úkoly k formální kontrole. Je to přesně ta samá práce pro práci (busywork), kterou jsme detailně rozebrali v mém textu o nesmyslném předstírání činnosti ve škole. Tito lidé nemají žádnou autonomii, jsou neustále měřeni, a protože jejich dovednosti zvládne každý absolvent s certifikátem poslušnosti, jejich odměna bude pod tlakem. To je onen AI proletariát.
Proč poslušnost zaručuje selhání
Podívejme se, jak na tuto gigantickou ekonomickou transformaci reaguje tradiční škola. Nejenže ji ve svých osnovách v podstatě ignoruje, ona aktivně trestá přesně ty vlastnosti, které by děti před ztrátou hodnoty ochránily.
Tradiční model klade obrovský důraz na poslušnost a standardizaci. Učí děti, že existuje jen jedna správná odpověď a jeden správný postup. Pokud dítě najde kreativní zkratku, je potrestáno za nedodržení předepsaného postupu. Pokud zpochybní zadání, je označeno za drzé. Škola v dětech buduje kulturu čekání na povel.
Světové ekonomické fórum (WEF) přitom ve svých zprávách jasně definuje dovednosti budoucnosti: kritické myšlení, komplexní řešení problémů, kreativita a kognitivní flexibilita. Umělá inteligence neumí položit dobrou, nečekanou otázku. Umí jen brilantně odpovědět na to, na co se ptáme. Umělá inteligence neprojevuje lidskou empatii. Nedokáže spojit dva nesouvisející obory do geniální lidské inovace a nemá motivaci k rebelii.
Rebelie jako nejcennější kapitál
Zde přichází ta největší ironie našeho vzdělávacího systému. Děti, které jsou dnes institucí často označovány za problémové (roztěkaní objevitelé, rebelové, snílci, ti, co neustále zpochybňují autority a hledají vlastní cesty), mají paradoxně tu nejlepší výbavu pro úspěch. Jsou to lidé, kteří mohou být těmi, kdo algoritmy v budoucnu tvoří, kontrolují a kreativně využívají.
Budou umět klást ty správné otázky. Budou schopni propojovat technologie s reálnou lidskou potřebou. Budou mít odvahu riskovat a dělat chyby, což je luxus, který si žádný stroj naprogramovaný k průměrné bezchybnosti nemůže dovolit.
Pokud budeme doma děti i nadále trestat za každé vybočení z řady a nutit je k rutinní dokonalosti, riskujeme, že z nich vychováme generaci, která bude v moderní digitální ekonomice fatálně znevýhodněná. Pokud totiž s robotem soutěžíte v tom, kdo je lepší a poslušnější robot, vždycky prohrajete. Dokud to jako rodiče a společnost nepochopíme, budeme na třídních schůzkách s radostí sledovat, jak naše děti směřují do slepé uličky.
Zdroje a další literatura:
- HARARI, Yuval Noah. 21 Lessons for the 21st Century. Spiegel & Grau, 2018. (Klíčové úvahy o nástupu algoritmického řízení a teoretickém vzniku takzvané "zbytečné třídy").
- WORLD ECONOMIC FORUM. The Future of Jobs Report. (Pravidelné zprávy analyzující strmý propad poptávky po rutinních dovednostech a růst poptávky po kreativitě a kritickém myšlení).
- O'NEIL, Cathy. Weapons of Math Destruction: How Big Data Increases Inequality and Threatens Democracy. Crown, 2016. (Rozbor toho, jak algoritmické řízení prohlubuje sociální propasti a vytváří diktát pro podřízené pracovníky).
- GODIN, Seth. Linchpin: Are You Indispensable?. Portfolio, 2010. (Analýza nutnosti opustit tovární poslušnost a stát se kreativní, nenahraditelnou silou).
Tento text je součástí ucelené úvahy o dopadech tradičního vzdělávacího systému na lidský potenciál a psychiku. Téma algoritmického řízení, technologické transformace trhu práce a možností, jak mohou rodiče chránit budoucnost svých dětí, podrobně rozebírám v nezávislé práci Zlaté kapačky pro mrtvolu. Kniha je volně k dispozici ke čtení jako nekomerční digitální samizdat. Plné znění k prolistování najdete v mezinárodním archivu zde: https://archive.org/details/zlate-kapacky-skolstvi-1.1/mode/2up
