Článek
V prostorné místnosti, vymalované na bílo, čekalo společně se mnou asi dvacet lidí. Od úředníků nás oddělovala zvukotěsná přepážka s mléčným sklem, za niž nebylo vidět. Pouze se dalo tušit, že zde čekající vyřizovaly dvě starší dámy, které do počítačů ťukaly stěží dvěma prsty. Na světelné tabuli svítilo červeně číslo šedesát pět a já v ruce žmoulal lístek s osmdesátkou. Jak na potvoru jsem čtečku s kvalitní literaturou zapomněl doma, proto můj prst běhal bezmyšlenkovitě po displeji chytrého telefonu a roloval zprávy z domova i světa. Vzhledem k negativním titulkům mi chyběla odvaha některou otevřít.
Všechny okolnosti svědčily o tom, že zde strávím minimálně hodinu v nudě k uzoufání. Tak jako ve všech úředních záležitostech, i tentokrát nechala většina národa výměnu řidičských průkazů na poslední chvíli. Opět se ukázalo, že není dobré plout s proudem, ale bylo už pozdě.
Na židli po mé pravici seděla hezká štíhlá žena kolem čtyřicítky v modré halence a sukni dlouhé až ke kotníkům. Přes kolena si přehodila kabátek, který oběma rukama z nervozity pomačkávala. Krátké černé vlasy měla ostříhané na kluka. Její oči stejné barvy poletovaly po místnosti jako dva holoubci. Každou chvíli se podívala na někoho jiného a občas přešla k oknu. Pokaždé to vypadalo, že by se nejraději vyklonila ven. Zdálo se, že má z něčeho strach.
Zřejmě jsem ženě jako jediný v místnosti přišel důvěryhodný, protože se ke mně najednou obrátila a zašeptala: „Zase vypouští chemtrail, viďte?“
Nevěděl jsem o čem mluví. Ukázala rukou k oknu. Venku se líně povalovala mlha, jako pohádkový Honza na peci. Předešlý den silně pršelo a místní úřad se nacházel v údolí.
„Dobrý den. Kdo ho vypouští?“ zeptal jsem se.
„Oni,“ odpověděla bez pozdravu.
„Kdo, oni?“ nebylo mi jasné.
„No, oni. Nevidíte tu mlhu?“
Žena sice působila sympaticky, ale nerozuměl jsem tomu, co říká a proto raději mlčel.
Chvíli nemluvila, než znova spustila. „Dělají to úmyslně. Řídí počasí, aby na nás mohli páchat experimenty a ovládat nás přes čipy.“
Aha.
Alespoň si zkrátím dobu čekání, pomyslel jsem si. „Promiňte, jen pořád nevím, kdo jsou oni?“
„Přece oni,“ zavrtěla soucitně hlavou. „Lidi, kteří stojí za vládami na celém světě. Hlavně on, jehož jméno se nesmí vyslovit.“
„Kdo?“
Naklonila se k mému uchu a zašeptala: „Bill Gates.“
„Jenom on?“
Podívala se, jako kdyby se bavila s hlupákem, vlastně já si v tu chvíli opravdu tak připadal.
Řekla: „Taky ostatní ilustrátoři a svobodní zedníci. Ale řekněte sám, existuje snad ještě někdo prachatější než Gates?“
Pokrčil jsem rameny.
„Víte přece, že v jeho laboratořích vznikl vir, kvůli kterému jsme museli za doby covidové nosit roušky. Jedna moc chytrá paní doktorka na YouTube říkala, že je umělý. Oni ji za to nemilosrdně pronásledovali. Asi dostala strach, protože potom najednou začala tvrdit, že virus zmizí do vánoc. Zatím zmizela ona…,“ kývala vzrušeně hlavou.
Jestli jsem před chvílí pochyboval, teď už ne. Narazil jsem na dalšího člověka, který má vlastnost rozlézající se v dnešní společnosti rychleji než vir. Ona prostě ví.
Chvíli přemýšlela a potom řekla: „Byl jste tehdy na testech?“
Kývl jsem. „Ano.“
Rozhlédla se, jestli nás někdo neposlouchá. „Já taky,“ zašeptala, „při odběrech nám strčili nosem do hlavy čip. Víte, proč jsme tady?“
„Ne, nevím,“ byl jsem zvědavý, jak to bude dál.
„Výměna řidičáků je záminka. To je náhodička, že ji naplánovali zrovna na tento termín, že? Jakmile projdete kolem tam té tabule, tak čip se sám aktivuje.“
Na světelné tabuli se rozsvítilo číslo sedmdesát. Vstala: „Mohl byste mi prosím pohlídat kabát?“ Odešla za přepážku.
Když se vrátila, vzala si kabát do ruky a sehnula se ke mně: „Hotovo.“
„Jak poznám, že čip aktivovali?“ zajímalo mě.
„To poznáte. Čip zapíná nebo vypíná zničehonic různá elektronická zařízení v domácnosti. Třeba ledničku, pračku nebo myčku.“
A za určitých okolností se s ním dají bezkontaktně ovládat družice, chtělo se mi říci, ale držel jsem se.
Na rozloučenou spiklenecky mrkla: „Mějte se pane.“ Otočila se k ostatním lidem v místnosti a pohrdavě s ironií v hlase zašeptala: „Držte se, ovečky.“
Při cestě domů jsem za volantem marně přemýšlel, zda existují náznaky, že můj život řídí Bill Gates.
Po příchodu domů jsem se u dveří přezul a dal bundu na věšák. V kuchyni visí na protější stěně od kuchyňské linky skříňka, do které si ukládám doklady. Otevřel jsem ji a položil do ní tašku, která mimo občanky, pasu, kartičky zdravotní pojišťovny a několika bankovních karet, obsahovala i zbrusu nový řidičský průkaz.
Najednou se ozvalo cvaknutí a následně tiché vrnění. Otočil jsem se.
Na vestavěné myčce v kuchyňské lince se rozsvítil displej a začala se do ní napouštět voda…
V říjnu 2020 psáno pro blog iDNES.cz, v září 2024 upraveno pro Médium.cz a Blogosféru
