Článek
Stráž v zimním slunci
Počasí mělo být podle předpovědi mrazivé, ale ve skutečnosti svítilo slunce, které na únor vydávalo poměrně silné teplo. Navlečenému vojákovi stékaly kapky po zádech. Stál rovně a pušku držel opřenou v pravé ruce pažbou o zem. Ve veledůležitém objektu, který hlídal, sídlila hlava státu. Jeho stráž proto splňovala nejpřísnější bezpečnostní opatření. Nesměl se ani pohnout, jen si v případě problémů mohl tlačítkem přivolat pomoc.
Chlapec v uniformě nebyl ani malý, ani vysoký. Zdobily ho černé vlasy, přiměřeně velký nos i uši a hladká pleť. Opálená, protože pravidelné slunění patřilo k jeho přípravě na výkon služby stejně často, jako fyzická cvičení. Vojáka od ostatních strážců odlišovaly černé oči, které každému připadaly nesmírně hluboké. Pozorný člověk si v nich mohl všimnout reje jisker, které se pohybovaly jako desítky skákajících miniaturních kuliček.
Tanečnice v růžových teniskách
Voják se nepřítomně díval kamsi do dálky, když koutkem oka zahlédl tři dívky. Jedna ho zaujala. Měla na sobě šedé upnuté kalhoty a rozepnutou bílou bundu do půl pasu s kožešinovým límcem. Přes něj visely rozpuštěné černé vlasy. Nohy dívce zkrášlovaly růžové tenisky. Její dvě pubertální kamarádky zrovna vzdychaly.
„Strašně mě bolí nohy,“ pravila jedna.
Druhá si stěžovala: „Dneska je příšerné vedro. Meterologům zase nevyšla předpověď. Podívejte na toho vojáčka, jak je navlečený. Sluníčko do něho pere, musí být úplně propocený. Chudáček.“
Kdyby se chlapec v uniformě mohl ošít, ošil by se a zabručel k tomu nějakou neuctivou poznámku. Jenže nemohl hnout ani brvou a musel se dívat do dálky.
„Zkus mu zlepšit náladu, Lucko. Zatancuj!“ Vykřikla ta první.
Lucie s dlouhými černými vlasy a v růžových teniskách si stáhla vlasy vzadu gumičkou a usmála se. Sundala si bundu a předala ji jedné kamarádce.
K vojákovu překvapení se rozběhla a vysoko vyskočila. Při dopadu se prohnula v zádech, svůdně se zavlnila a dopadla na špičky. Začala před vojákem předvádět moderní taneční kreace. Její vystoupení přilákalo několik zvědavců, z nichž jeden pustil na mobilu nahlas hudbu.
Lucie tančila bez sebemenší chyby. Pohybovala se v kruhu a občas provedla gymnastickou hvězdu nebo výskok. Hlouček přihlížejících se zvětšoval.
Jiskry v očích
Dívka nakonec přitančila před vojáka a hluboce se před ním uklonila. Chlapec nepatrně sklopil zrak a jiskry v jeho očích se rozpohybovaly na nejvyšší možnou rychlost. Nikdo si toho nevšiml, jenom tanečnice, která stála kousek před ním. Usmála se, protože tohle opravdu nečekala. Vojáka i dívku spojil oční kontakt. Takový, který dva lidi svede neviditelnými nitkami, po kterých se dají vysílat signály všeho druhu.
Dívka poslala vojákovi vzdušný polibek a uklonila se tleskajícím divákům. Potom vzala obě kamarádky kolem ramen a společně odcházeli pryč. Několikrát se ohlédla. Při posledním otočení hlavy, kdy u vojáka nikdo nestál, se podíval přímo na ni a usmál se.
Mezi oběma vzniklo pouto, aniž by k tomu potřebovali slova. Přesto si jeden druhého uložil do svého srdce s vědomím, že se už nikdy nepotkají. Večer, když chlapec po skončení služby ulehl do postele v kasárnách a dívka do lůžka v hotelu, jeden na druhého myslel a představoval si, že s ním leží a objímá ho.
Druhý den po snídani se voják převlékl z uniformy do civilu a sbalil si batoh s osobními věcmi. Odešel na vlakové nádraží, aby odjel domů. Čekalo ho několik dní volna, které se chystal částečně strávit spánkem, protože spánek chybí strážcům ze všeho nejvíc.
Náhodné setkání ve vlaku
Vstoupil do kupé, batoh uložil do horního nosiče, pohodlně se usadil a natáhl nohy. Těšil se, že si zdřímne. Zavřel oči, když v tom zarachotily dveře.
„Dobrý den, máte tu…?“ Měl pocit, že ten hlas už někde slyšel. Když oči otevřel, spatřil tanečnici.
„…volno?“ dopověděla užasle.
Usmál se. „Ano, mám, posaďte se. My se přece známe. Kde máte kamarádky?“
„Zůstaly ve městě, ještě se jim nechtělo domů. Cestuji sama,“ odpověděla dívka a zčervenala.
Voják se podíval do dívčiných očí. Už na stráži zjistil, že Lucii v nich poskakují stejné jiskry, jako má on sám. V tom okamžiku jich spatřil asi milión.
„Můžeme si tykat?“ zeptala se a aniž by čekala, pokračovala: „Jsem Lucie. A ty?“
„Rád,“ odpověděl. „Leoš.“
Posadila se proti směru jízdy, přímo naproti chlapci u okna. Vlak se rozjel a oba si začali povídat.
Sto padesát kilometrů lásky
Asi po padesáti kilometrech zjistili, že si navzájem rozumí.
Po dalších padesáti kilometrech se drželi za ruce.
A po dalších padesáti kilometrech si dali první pusu.
Rychlík pelášil po kolejích tak rychle, jak to šlo. Za oknem se míhaly stromy, kopce, pole, auta, zvířata, lidi. Ti dva však neviděli nikoho, jenom sami sebe. Vojáček hladil tanečnici po tváři a vyprávěl jí, jaké je to stráži, když prší. Ona mu na oplátku pověděla, jaké je to při tanci na jevišti, když ji bolí celé tělo.
Někdy se dva do sebe zamilují na první pohled, někdy jim to trvá půl roku. Lucii a Leošovi se to podařilo během krátké cesty vlakem.
Strojvůdcova osudová chyba
V den, kdy tanečnice předváděla vojákovi své umění, se strojvůdce doma pohádal se svou ženou. V noci nemohl spát. Ráno u snídaně před manželkou vzteky vybuchl kvůli hlouposti a odešel naštvaný do práce. Když nastupoval do lokomotivy a připravoval se na cestu, bolela ho hlava.
Na dvoustém kilometru přehlédl červenou barvu návěstidla a projel ho plnou rychlostí. S protijedoucím vlakem se srazil právě v okamžiku, kdy tanečnice seděla vojákovi v klíně a vášnivě jej líbala.
Roj jisker
Při nárazu dvou lokomotiv vylétl do vzduchu roj kovových jisker, na okamžik připomínající ty zářící v jejich očích.
Kousek od místa srážky vlaků rostla na zelené louce třešeň. V květnu strom rozkvetl a jeho koruna vykreslila tvar srdce.
Příroda vytváří znamení lásky na místech, na kterých kdysi láska zemřela.
Inspirováno pohádkou Cínový vojáček od Hanse Christiana Andersena
Upraveno pro Médium.cz
