Článek
„V dalším životě bych se chtěla stát naší slepicí,“ pronesla smutně moje žena. Všichni se rozesmáli. Seděli jsme na terase se sousedy, sledovali společně západ slunce a popíjeli víno.
„Vím,“ chechtal se soused, „vždyť tvého manžela sleduji každý den. Nemůže bez svých holek žít.“
Slepice jsem si pořídil před pěti lety. Na začátku byla moje motivace jiná. Nechtěl jsem soupeřit s ostatními chovateli na výstavách, ani se chlubit babičkám na vesnici skvěle vypadající drůbeží. Toužil jsem po domácích vajíčkách. Pohled na přirozeně vypadající žloutek či vůni volského oka na pánvičce nic nenahradí.
Bez zkušeností s chovem domácích zvířat jsem začal se čtyřmi kusy a po půl roce hejno rozšířil na třicet. Bavilo mě všechny informace hledat, zjišťovat a studovat. Dokonce tak moc, že jsem začal objíždět chovy a komunikovat osobně s odborníky. Netrvalo dlouho a mohl bych si otevřít buď vlastní fabriku na vejce nebo výzkumný ústav pro slepice.
Jednoho sobotního rána jsme seděli s manželkou v kuchyni, popíjeli kávu a plánovali si práci o víkendu.
„Chystám se přistavit kurník a rozšířit výběh,“ pronesl jsem opatrně.
Žena se chytila za hlavu: „To nemyslíš vážně! Víc vajec nepotřebujeme!“
„No, potřebujeme..,“ polkl jsem. „Plánuji další investice a u těch se bez peněz neobejdeme. Prodávám už teď docela hodně, ale nestačí to.“
„Proboha, jaké investice?“
„Elektrické osvětlení a vyhřívání, časovaná automatická dvířka do kurníku, samonapájení a samokrmení a hlavně hodně prostoru.“ A dodal jsem: „Aby jim nic nechybělo. Žádný klecový chov na zahradě nechci.“
„Aby jim nic nechybělo? Víš, co třeba chybí mně, milý manželi?“
„Ne, nevím. Máme snad všechno, co potřebujeme. “
Manželka se rozčílila. „Právě. Nemáme. Myslíš moc na sebe a svoje zájmy, drahý. Nevím, kdy jsme spolu byli naposled na výletě, v kině nebo u známých. Investice do domu a zahrady nula. Máš pořád vraženou hlavu v kurníku. A to nemluvím o tom, že v sobotu ráno jsme nikdy nevstávali tak brzy. Vždycky jsme si spolu alespoň chvíli poleželi a…Však víš.“
„Nevím,“ zavrtěl jsem hlavou.
Vzdychla. „Nevíš. Už jsi zapomněl, viď. Hlavně aby slepičky měli brzy ráno trochu toho zeleného a erotika ať jde stranou.“
Namítl jsem: „Ale ráno je pro ně tráva nejlepší. Je v ní taky plno brouků a ti jsou ta největší pochoutka.“
Mávla rukou. „Víš, co? Dělej si co chceš!“
Rozradostněný z toho, že je plná pochopení, jsem vyběhl na zahradu.
Když už po dvoře pobíhalo asi sto slepic, tak si mě po pracovní směně zavolal šéf do kanceláře.
„Co je s tebou?“
„Co jako?“ Nechápal jsem.
„Stojíš pořád u mašiny, jak ve snu. Minulý měsíc jsi měl nejvíc zmetků že všech. Dneska mi hlásil jeden řidič vysokozdvižné vozíku, že tě skoro srazil, protože chodíš po hale jak opilý, tak ať ti prý dám fouknout. Dej se dohromady nebo to budu muset řešit!“
Nemohl jsem říci, že pořád myslím na to, jak vylepšit slepicím prostředí. Dostal jsem třeba nápad, jak vylepšit výběh překážkovou dráhou a různými prolézačkami. Když jsem dodělal poslední, soused mi přes plot s úšklebkem sdělil, že za takový výběh pro tygra by se nemusela stydět ani nedaleká ZOO.
Jednou večer jsem šel zavřít kurník, aby mi nějakou svěřenkyni neunesl predátor a přitom mimoděk sezobl brouka, který lezl po dvířkách. V dalších dnech tato činnost pokračovala a já si tajně ráno i večer vylepšoval jídelníček. Netrvalo dlouho a z důvodu zvýšeného přísunu proteinů mi začaly růst svaly. V práci je obdivovaly kolegyně z administrativy.
Za nějaký čas mě z ničeho nic začalo něco lechtat v podpaží. Následovalo několik bezesných nocí a nezbylo nic jiného než vyrazit k lékaři.
„Vůbec nevím, co by to mohlo být,“ pronesl doktor po několika minutách zkoumání. „Snad nějaké blechy, ale takové jsem ještě neviděl. Alergie nebo svrab to naštěstí nebude. Uděláme nějaké testy.“ Sestra odebrala do několika zkumavek moje vzorky z kůže, slin a konečníku. Výsledky z laboratoře dorazily za několik dní.
„Máte stejné breberky, jako mají slepice,“ oznámil mi lékař. „Jsou blechám podobné, taky pijí krev. Budete si muset ve Zverimexu koupit Čmelíkostop, ovšem ten zdravotní pojišťovna nehradí. Doporučuji důkladné ošetření.“
Věděl jsem dobře, co potvory čmelíci dokážou. Doma jsem tímto přípravkem nejprve vyléčil každou slepici a vystříkal pořádně kurník i průlezky. Potom si vzal den dovolené a když manželka nebyla doma, také celou ložnici, včetně peřin a oblečení. Já přišel na řadu až na konec a za tři dny čmelíci zmizeli.
Objevily se však další nečekané problémy.
Jednu neděli večer mě v posteli žena jemně poškrábala prsty na zádech. Byl jsem k ní otočený zády a po náročném víkendu věnovaný oblíbené činnosti se snažil usnout, abych byl druhý den v práci něco málo platný.
Najednou se zarazila. „Co tady máš? Cítím nějaké hrbolky. Jako kdyby se něco snažilo vyklubat z kůže ven.“
V koupelně jsem si všiml, že hrbolky se objevily i na prsou. Po pečlivé prohlídce lupou mi proletělo hlavou, že to přece není možné.
Za týden se potvrdilo, že to možné je.
Usoudil jsem, že andělem se stát nehodlám, tipoval jsem českou zlatě kropenatou. Z hrbolků se postupně klubalo barevné peří. Muselo se nakrátko stříhat, aby nečouhalo zpod oblečení ven. Místo holícího strojku jsem si opět pořídil žiletky a pečlivě si oholil dohola i hlavu, aby nikdo nic nepoznal.
V noci se mi zdál sen. Seděl jsem v hnízdě vystlaném slámou a pokoušel se vytlačit vajíčko. Bolestivý proces trval několik minut, než přišla velká úleva.
Otevřel jsem oči. Ležel jsem ve své posteli a cítil zápach, podobný tomu v kurníku. Peřina natažená až po krk však tuhle možnost vyloučila.
„Co je to tu za zvuky a smrad?“ zavrčela probouzející se manželka. Zvedl jsem peřinu.
Mezi mýma nohama na sněhobílém prostěradle ležel velký kuřinec.
Jako od kropenky.
V březnu 2026 upraveno pro Médium.cz
