Článek
Vrátili jsme se z obřadu a posadili se v kuchyni. Trachtu jsme nedělali, táta by o ni nestál. Rozhodli jsme se proto, že chvíli posedíme s bratrem a dvěma sestrami. Také s naší milovanou maminkou, která teď měla v celém domě zůstat sama.
„Věro,“ otočila se ke mě. „Děkuji, že jsi mi se vším kolem pohřbu pomohla. Potřebovala bych s tebou ještě dnes projít tátovi papíry. Bydlíte všichni daleko a…“ Zadrhl se jí hlas.
Na pohřbu neuronila ani slzu, ale já věděla, že bude celou noc brečet do polštáře. Skoro nikdy se nesmála, zatímco táta se pořád chechtal na celé kolo. Přesto do něho neviděl nikdo, dokonce ani sourozenci.
Když všichni odjeli, na stole zůstalo špinavé nádobí. „Seď, mami,“ řekla jsem a pustila se do mytí nádobí.
Seděla u stolu. Zatímco jsem se skláněla nad dřezem, cítila jsem na zádech její pohled. Přes vysoký věk měla moc hezký obličej a v něm jen několik vrásek kolem krásných očí. Černá kukadla se žlutými plamínky uprostřed. Jako kdyby druhého propalovaly.
Nádobí mi cinkalo v rukou a já se zeptala: „Cos konkrétně potřebovala, mami?“
„Nevím, co všechno měl v šuplíku pracovního stolu.“ Povzdechla si. „Potřebuji najít všechno důležité kvůli notáři. Taky jestli neexistuje něco, o čem nevím.“ Za zády se mi ozval vzlyk.
Vytáhla jsem ruce z vody, oklepala je a otočila se k mámě. Z prstů mi sklouzlo pár kapek na zem. Vyčítavě se na mě podívala, protože kapky na podlaze bytostně nesnášela.
„Já ho měla moc ráda, to dobře víš. Říkali jsme si úplně všechno,“ řekla.
Pustila se do pláče. Slzy se jí koulely po tvářích a padaly pod stůl. Skoro jsem se usmála, protože připomínaly kapky z mytí nádobí.
Potom jsme se přesunuli do obývacího pokoje k tátovu pracovnímu stolu. Byl obrovský, měl několik šuplíků. Všechny jsem vytáhla a rozložila na koberec.
Je neuvěřitelné, kolik toho člověk za svůj život nashromáždí. Seděli jsme s mámou mezi hromadou papírů, jako dva topící se námořníci v oceánu. Nekonečná záplava potřebných věcí i nepotřebných krámů, které táta poskládal za celý svůj život.
Po hodině třídění šla máma postavit kávu. Zvedla jsem jedno starší album do poloviny polepené starými černobílými fotografiemi ze sedmdesátých let. Ven vypadl dopis, šikovně přilepený dovnitř. Na obálce stálo: Kájovi. Otevřela jsem ho a začetla se.
Milý Kájo,
Promiň, že Ti píšu, ale nemohu být v klidu a tvářit se, že je všechno v pohodě. Nedokážu se smířit s tím, že všechno skončilo.
Nevím, co jsem čekala. Možná, že všechno uzavřeme spolu a ne Ty potichu, jako kdyby se nic nestalo.
Chybíš mi a to bolí ze všeho nejvíc.
Budu doufat, že jednou změníš názor a promluvíme si spolu.
Tvoje Radka
„Co čteš?“ Ozvala se mi za zády máma. Trhla jsem sebou.
„Nic důležitého. Jen přebírám pár faktur.“ Sáhla jsem na zem do hromady a několik jich vytáhla. Dopis jsem nenápadně zmačkla v ruce. „Půjdu si zapálit, mami. Za chvíli budu zpátky.“
Stále jsem před domem na kraji cesty, po které projelo jenom několik aut. Mraky zakrývaly slunce a mohly za šero, které v pozdním odpoledni stále houstlo. Okno do domu tvořilo podivnou televizní obrazovku, na které se pohybovala máma po místnosti a přehazovala v ní papíry z jedné strany na druhou.
Zapálila jsem si cigaretu a natáhla kouř do plic. Začalo jemně pršet. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Drobné hroty kapek píchaly příjemně do obličeje.
Ozvalo se zakašlání. Naproti před domem stála sousedka. Na jedné staré černobílé fotografii z naší zahrady se s mámou držela za ramena a obě se smály. Vysoké a štíhlé kočky v teplákách. V pozadí snímku seděl soused na kameni u ohýnku, fotografii zřejmě pořizoval táta. Sousedské setkání probíhalo tehdy ještě bez dětí.
Všichni museli být třicátníci. Teď měla máma osmdesát a stejně tak sousedka. Obličej jí křižovaly jemné vrásky, jenom oči měla pořád mladé.
„Upřímnou soustrast, Věrko,“ řekla a rozpačitě přešlápla. „Omlouvám se, musela jsem z pohřbu dříve odejít a nestačila tobě ani mámě ji vyjádřit. Víš, bolí mě hodně nohy a taky pohřeb mi něco připomněl…,“ zmlkla.
„Nic se neděje, chápu to.“
Chvíli beze slova stála. Zdálo se mi, že v očích jí vidím slzy, ale možná to byly kapky deště. Vypadala, že mi chce něco říct.
Ale řekla jen: „Tak se měj hezky, Věruško.“ Otočila se a zašla do domu.
„Na shledanou, Radko,“ zarazila jsem se. Připomněla mi zmačkaný dopis v druhé ruce než v té, v které doutnal nedopalek cigarety. Přiložila jsem zapalovač a škrtla. Papír okamžitě vzplanul a já ho leknutím pustila. Několik sekund poletoval ve vzduchu, než úplně vyhořel. Tmavé kousky popadaly do vlhkého trávníku před domem.
Přitom se mi hlavou honila jedna myšlenka. Jaký bolestivý boj se v tatínkovi tehdy musel odehrávat.
Nakonec to smyl večerní déšť. A co zbylo už nepatří nikomu.
Upraveno pro Médium.cz
