Článek
Jeseníky jsou horami krásnými, zasmušilými i tajemnými. Není tedy divu, že se do nich se svými kamarády Karlem a Hugem už mnoho let rád vracím. Syrová příroda Jeseníků nás nikdy nezklamala, a proto jsme si je jako místo další výpravy vybrali i loni v létě.
Druhý den našeho putování jsme se na cestě nacházeli již od samého rána a v podvečer jsme proto měli v nohách spousty kilometrů (a také výškových metrů). Pomalu nastal čas přemýšlet o místě noclehu, když tu Karel přišel s myšlenkou krátkodobého opuštění naší vytýčené trasy za účelem jednoho či nanejvýše dvou čepovaných piv v horské chatě Zamilovaný kamzík.
Tato Karlova idea vyvolala okamžitě pochvalné mručení všech ostatních účastníků výpravy, vzhledem k čemuž jsme na dalším rozcestí sešli z původně plánované stezky a vyrazili v novém směru. V horské chatě Zamilovaný kamzík nikdo z nás ještě nebyl, a tak nás zajímalo, jak vlastně vypadá a jaké nabízí služby.
K naší úlevě jsme po příchodu ke Kamzíku rychle zjistili, že patří daleko spíše mezi prosté chaty pro milovníky přírody než mezi luxusní horská ubytovací zařízení. To nám samozřejmě velmi vyhovovalo a hnalo k výčepu, kde jsme narazili na atraktivní rusovlásku.
„Nazdar chlapci,“ pozdravila nás, pohodila svou ohnivou hřívou a pokračovala, „jmenuji se Karolína a vítám vás v našem grandhotelu Zamilovaný kamzík. Co vás k nám přivádí?“
„Ahoj Karolíno,“ odpověděl jsem, „jmenuji se Petr a toto jsou mí kamarádi Hugo a Karel. Jelikož jsme skromní hoši, spokojíme se s nějakým tím točeným vychlazeným a oroseným pivečkem. Až svlažíme naše vyschlá hrdla, vyrazíme zase o dům dál.“
Do obličeje se mi zapíchly její smaragdově zelené oči: „Ale mládenci, vaše přání samozřejmě mileráda splním, avšak neukvapujte se. Náš podnik toho nabízí daleko více než jen pivečko. Kromě Šeráku (ukázala před sebe na pípu) tu ještě mám lahodný gulášek (ukázala za sebe do kuchyně), velmi komfortní ubytování včetně prezidentského apartmá (vztyčila prst do stropu) a konečně také Římské lázně a bazén s umělými vlnami (otočila ruku směrem do země).“
Zkoumavě jsme se na sebe podívali. Nakonec se jako první ozval Hugo: „My jsme původně chtěli nocovat někde pod širákem, když ale jinak nedáš, tak vlastně proč ne. Trochu toho luxusu určitě sneseme.“
„Tak to jsem ráda, synci, že jste reflektovali mou nabídku,“ řekla Karolína, důvěrně se k nám naklonila a pokračovala, „a to ještě nevíte, že se na chatu brzy vrátí skupina atraktivních turistek přibližně vašeho věku, která je u nás také ubytovaná! Program na večer tudíž máte zajištěn. Tak se u nás hezky usaďte, pivečka a gulášky vám hned přinesu.“
Jak řekla, tak se také stalo. Sotva jsme usedli, již nám na stole přistály první pašeráky a vzápětí také gulášky.
„Karolíno,“ osmělil se Karel, „a jak se vlastně jmenuješ příjmením? Jižní nebo Severní?“
„No to jsou tedy vtipy,“ obrátila Karolína oči v sloup, „víte, ogaři, tuhle otázku dostávám často, obvykle na ni ale neodpovídám. Vy jste mi ale sympatičtí, a proto máte jako jedni z mála možnost dozvědět se, že nejsem ani Jižní, ani Severní, nýbrž Hurikánová. V širokém okolí jsem tu nicméně známa jako Karolína Reaper.“
„Karolína Reaper? Proč Karolína Reaper?“ vypadlo z nás jednohlasně.
Jenže Karolína nám jen sdělila, ať se pustíme do jídla, protože nám jinak gulášek vystydne, otázku ponechala bez odpovědi a odešla.
Důvod přezdívky se nám ale brzy vyjevil i bez Karolíny. Guláš byl totiž tak ostrý, že nám začaly doslova hořet útroby a do očí nám vstoupily slzy kulinářského štěstí. Nedalo se dělat nic jiného než koňské dávky kapsaicinu neutralizovat zvýšenými příděly pašeráků, které jsme ještě pro jistotu prokládali pradědy. A i těch bylo mnoho, protože jsme se shodli na tom, že každého pašeráka musí hlídat alespoň jeden praděd.
Po kulturně stráveném večeru, který jsme nakonec oproti původním předpokladům věnovali převážně kontinuálnímu lití, jsme se z posledních sil vyškrábali po úzkém schodišti o patro výše do Karolínou vybraného brlohu, svalili se na kavalce a usnuli spánkem spravedlivých.
Uprostřed nejhlubší noci se neslyšně otevřely dveře našeho malého pokojíku. Ozářena měsíčním svitem zjevila se v nich Karolína v hedvábném negližé. Tmou prostupovala její ženská silueta s oblými boky a dlouhými nohami. Jedním elegantním pohybem se přemístila k mému loži.
„Jak to, že ještě nespíš, Peťánku,“ pošeptala mi do ucha a pohladila mě po vlasech.
„To jsi ty, Karolíno?“ podivoval jsem se, „jak to, že ty ještě nespíš? Vždyť jsi celý den tvrdě pracovala a máš právo na zasloužený odpočinek! A čemu mohu vděčit za to, že jsi mě poctila svou návštěvou pouze takto v nedbalkách? A proč sis vůbec z nás tří vybrala zrovna mě? Vždyť přece na rozdíl ode mě je Hugo enigmatický intelektuál s oduševnělým obličejem a Karel zase charismatický sportovec se smyslem pro humor a zálibou ve hře na saxofon!“
Zvedla ze země mé kalhoty, krátce je podržela v rukou a prohodila: „Zaujaly mě na tobě ty kalhoty vz. 60 v provedení pro výsadkáře s kapsami na obou stehnech. Ty už dnes nosí jen opravdoví fajnšmekři.“
Sice jsem vůbec nic nechápal, přesto jsem ale ze sebe vykoktal: „Tak to jsem rád, že tě ty gatě oslovily.“
„No jo, to víš, uniformy mě zajímají už odmalička,“ pronesla Karolína, „furt mi sem lezou bambulové v zelených hadrech, výsadkové gatě vz. 60 ale prozatím ještě nikdo neměl. To až teprve ty.“
Konečně mi došlo, kudy vede cesta: „A to ještě ani nevíš, že mám doma k těm kalhotám i blůzu a taky…“
„Ale Peťánku,“ přerušila mě Karolína, „co to slyším za strašné zvuky! Pověz mi, co to tady chr, Chr, CHRRR…“
Probudil jsem se. Karel s Hugem leželi vedle mě a oba hlasitě chrápali. Po Karolíně nebylo najednou vidu ani slechu.
Ráno bylo pro Karla, Huga a samozřejmě i pro mě velmi těžké. Naše těla se stále vypořádávala s konfrontací obrovského množství kapsaicinu s obrovským množstvím alkoholu. S hlavou jako střep jsme sešli do výčepu, kde nás již očekávala usměvavá Karolína v elegantním anoraku německých horských myslivců.
„Dobré ráno, chalani, vy už jste na odchodu? A jak jste se vyspali? Doufám, že dorůžova,“ mile se usmála, prohrábla si své vlasy v barvě javoru červeného a prohlásila, „původně jsem se za vámi chtěla v noci ještě zastavit, jenže vaše chrápání se rozléhalo po celých Jeseníkách, takže jsem pochopila, že to nemá smysl.“
„Sorry Karolíno, to nás mrzí,“ reagoval Karel, „tvou návštěvu budeme muset spláchnout někdy jindy. Tuto noc nám jisté objektivní příčiny zabránily v další jízdě a teď již bohužel nastal čas zase se posunout o kus dále.“
„No tak dobrá, co s vámi nadělám,“ posteskla si Karolína a zatvářila se lítostivě, „až budete zase někdy v Jeseníkách, rozhodně nás poctěte svou návštěvou. Určitě tu na vás bude čekat něco zajímavého, tentokrát jste na příklad úplně prošvihli Římské lázně a taky ty vaše kočky.“
Před chatou jsme se ještě pozdravili se skupinou aktivních seniorek ve značkovém turistickém oblečení a vyrazili na další cestu. Zpočátku šlo vše hladce, avšak asi po půlhodině pochodu mně (snad následkem minulé noci) přepadly střevní potíže. Nezbylo mi nic jiného než se ve zrychleném režimu uchýlit do lesního porostu. Expresní vykonání potřeby se povedlo nad očekávání, jenže ihned poté jsem si s hrůzou uvědomil, že nemám po ruce toaletní papír. Naštěstí jsem ale s úlevou a také s určitým překvapením zjistil, že v levé stehenní kapse mých kalhot se nachází list papíru. Již jsem jej chtěl použít, avšak v posledním zlomku sekundy jsem na něj ještě vrhnul poslední pohled. Úhledným ženským písmem na něm bylo napsáno:
„Ahoj Peťánku, samozřejmě, že to nejsou jen ty gatě vz. 60, co mě na tobě zaujalo. Je toho mnohem více. Doufám, že se brzy přijdeš podívat na můj anorak a také na všechno, co se pod ním skrývá. Tvá Karol.“
Vzkaz jsem vložil zpět do kapsy, místo něj si vystačil s jehličím, a pohlédl vzhůru na bílé mraky majestátně plující mezi do nebe se tyčícími stromy. No a pak už jsem se jen sám pro sebe lehce pousmál, protože jsem pochopil, že – ať chceš nebo nechceš – Jeseníky jsou prostě nádherné hory.
