Kdy je válka spravedlivá a podle čeho ji posuzovat

Kritéria spravedlivé války mají původ již v antickém myšlení, například u Cicerona, ale klíčový vliv na jejich formulování měli křesťanští myslitelé jako Augustin z Hippo nebo Tomáš Akvinský. Významnou roli v jejich vývoji sehrál také nizozemský právník a filosof Hugo Grotius (1583–1645), který ve svém díle O právu války a míru položil základy moderního mezinárodního práva a definoval válku jako spravedlivou za přesně stanovených podmínek. Ve 20. století byla tato kritéria dále rozšířena o aspekty související s ničivostí moderních zbraní, například proporcionalitu užití síly, ochranu civilního obyvatelstva či válečnou odpovědnost politických představitelů.

V současné době se koncept spravedlivé války chápe především jako válka obranná, což se historicky vždy nevnímalo stejně. Také Katechismus katolické církve označuje za spravedlivou především obrannou válku, avšak stanovuje zároveň další důležité podmínky.

Jednotlivá kritéria na základě nichž můžeme posoudit, zda je daná válka spravedlivá jsou pak následující (vycházím zde z interpretace čl. 2309 Katechismu katolické církve):

Pojďme se na jednotlivé podmínky spravedlivé války podívat podrobněji.

Spravedlivá příčina, je základním předpokladem pro ospravedlnění války. Znamená, že válka může být vedena pouze tehdy, pokud je jejím cílem odstranění skutečné a vážné nespravedlnosti. Vojenský konflikt nesmí být zahájen z lehkomyslných, sobeckých nebo agresivních důvodů, ale pouze jako odpověď na vážnou újmu, která nemůže být odstraněna jiným způsobem.

Pouze uznaná a odpovědná politická nebo státní autorita, která splňuje kritéria legitimity z hlediska přirozeného zákona a biblických principů, má morální právo nejen zahájit válku, ale také vést obrannou válku proti nespravedlivé agresi. Obecně platí, že legitimní autoritou je stát. Nicméně v případě jeho selhání může morální právo na odpor přejít na organizované obranné struktury, které jednají v zájmu spravedlnosti a ochrany práv obyvatelstva.

To však podle mého názoru neznamená, že pokud vláda není legitimní nebo selže, nikdo se nesmí bránit (viz také Charta OSN, konkrétně čl. 51 o právu na sebeobranu). Právo na obranu proti nespravedlivé agresi je základním morálním principem, který platí nezávisle na tom, zda vláda existuje nebo plní svou funkci. Pokud stát nechrání své občany, zradí je nebo se zhroutí, pak právo a povinnost organizované obrany přechází na ty, kdo jsou schopni bránit spravedlnost a základní práva.

Je třeba počítat s tím, že autorita může svou legitimitu ztratit. Tuto skutečnost zachycuje již Bible. Král Saul, který byl pomazán Bohem, ztratil svou legitimitu tím, že jednal proti Božímu zákonu a pronásledoval nevinné. David, který byl původně jeho služebníkem, byl nucen uprchnout a vytvořit vlastní vojenskou skupinu, aby se zachránil před nespravedlivým pronásledováním (1. Samuelova 22:1-2). David se přesto neodchýlil od cesty spravedlnosti. Přestože měl možnost Saula zabít, neusiloval o svévolný puč ani anarchii, ale čekal, až Bůh sám zasáhne a obnoví spravedlnost (1. Samuelova 24:6-7).

Organizovaná obrana – například odboj nebo rezistence – je oprávněná, pokud usiluje o obnovení spravedlivého řádu a nejedná svévolně. Jinými slovy, pokud stát neplní svou základní funkci ochrany lidí před agresí, občané mají právo se legitimním způsobem bránit i bez jeho vedení. Příkladem může být francouzský odpor za druhé světové války, kdy vichistická vláda kolaborovala s nacisty, ale ozbrojený odpor zůstal spravedlivý, protože hájil práva obyvatel a suverenitu země.

použitá síla nesmí přesahovat rámec nezbytný k dosažení spravedlivého cíle. Válka nesmí zahrnovat neúměrné násilí vůči civilistům či infrastruktuře.

Jinými slovy, ani ve spravedlivé obranné válce není dovoleno vše. Obranné prostředky musí být přiměřené hrozbě, ale zároveň dostatečně účinné, aby konflikt neeskaloval nebo se neprotahoval zbytečnou slabostí obrany. Liknavost v obraně může vést k delší válce a povzbudit agresora k dalším útokům, pokud dojde k přesvědčení, že jeho agresivní jednání nebude mít dostatečné důsledky.

Je třeba zdůraznit, že princip proporcionality se vztahuje samozřejmě nejen na celkový průběh války, ale i na jednotlivé vojenské operace. I spravedlivá strana konfliktu musí minimalizovat ztráty na civilním obyvatelstvu a vyhýbat se zbytečnému ničení infrastruktury, které by mohlo přinést další humanitární utrpení.

Vojenský konflikt je oprávněný pouze tehdy, pokud byly vyčerpány všechny jiné způsoby řešení – diplomacie, jednání nebo sankce. Válka musí být až krajním prostředkem, když už není jiná možnost, jak odvrátit nespravedlnost.

Obranná válka obvykle představuje poslední možnost, což však neznamená, že by se měla zastavit snaha o diplomatické řešení. Naopak, i v průběhu konfliktu je důležité hledat způsoby, jak dosáhnout míru, který by minimalizoval utrpení a obnovil spravedlivý pořádek. Diplomacie ale nesmí oslabit schopnost efektivní obrany, protože pokud by byla vnímána jako projev slabosti, mohla by vést k dalším agresím nebo jednostranným ústupkům, které ve výsledku konflikt jen prodlouží nebo prohloubí.

Domnívám se, že historie ukazuje, že naivní, liknavá nebo jednostranně ustupující diplomacie často nevede k míru, ale spíše k eskalaci konfliktu a horšímu průběhu války. Klasickým příkladem je politika appeasementu ve 30. letech 20. století. Britská a francouzská vláda se snažily vyhnout válce s nacistickým Německem tím, že mu umožnily anšlus Rakouska (1938) a později se souhlasem s Mnichovskou dohodou (1938) obětovaly Československo v naději, že Hitler se spokojí se svými zisky a nebude dál expandovat. Tento kompromis vedený ze slabé pozice však nepřinesl mír, ale naopak posílil agresora a umožnil mu lépe se připravit na další expanzi, která vyústila ve druhou světovou válku.

Dalším příkladem může být zpoždění reakce Spojenců na agresi nacistického Německa vůči Polsku v roce 1939. Přestože Británie a Francie vyhlásily Německu válku, nedokázaly okamžitě vojensky zasáhnout proti německé invazi do Polska, což umožnilo bleskovou porážku Polska a vytvoření silnějšího strategického postavení Německa.

Domnívám se proto, že účinná diplomatická jednání často vyžadují vyjednávání z pozice síly, s vědomím, že trvalý mír nelze dosáhnout jednostrannou kapitulací, ale pouze skrze spravedlivé podmínky pro obě strany. Pokud by diplomacie vedla k legitimizaci agrese nebo ústupkům ohrožujícím suverenitu či bezpečnost, nejednalo by se o skutečnou mírovou aktivitu, ale o přijetí nespravedlnosti.

Příkladem vyjednávání, které bylo úspěšné díky kombinaci strategického tlaku a diplomatického zprostředkování, jsou dohody z Camp David (1978). Vedly k míru mezi Izraelem a Egyptem, přičemž klíčovou roli hrála nejen vojenská rovnováha po Jomkipurské válce (1973), ale i aktivní zprostředkování a ekonomické pobídky ze strany USA.