Je umělý potrat záměrné usmrcení lidské bytosti?

Abychom se mohli bavit o lidské bytosti v její podstatě a nikoli jen o jejích projevech, musíme jít ve svých úvahách poněkud hlouběji, než je obvykle zvykem. Budeme se muset tázat po tom, co člověk skutečně je a přestat se zaměřovat jen na to, jak se v daném okamžiku či fázi života právě projevuje.

Bude potřeba přijít s přístupem, který hledá podstatu člověka (tzv. ontologický přístup - tj. přístup zaměřený na zkoumání jeho skutečného bytí) a vypořádat se s přístupy, které se omezují pouze na jeho některé projevy, čímž člověka tzv. redukují.

Z těchto reduktivních přístupů budou v textu odhaleny dva, podle mého názoru nejčastěji se objevující, tj patocentrismus (ten ve své krajní poloze vyjadřuje myšlenku, že "ještě nebo už ho to nebolí, tak ho můžeme usmrtit protože to není člověk") a kognitivní funkcionalismus (ten zase ve své krajní poloze vyjadřuje myšlenku ještě nebo už mu to moc nemyslí, tak to také není člověk).

V našich úvahách navážeme na Aristotela (384 př. n. l. až 322 př. n. l.) a jeho pojetí každého jsoucna (a tedy i lidské bytosti), které vychází nejen z jeho aktuálního stavu a projevů, ale především z jeho vnitřní podstaty a přirozené potenciality, která směřuje ke svému uskutečnění. Toto pojetí zahrnuje jak aktuální existenci lidské bytosti a lidského organismu, tak jeho přirozený směr růstu, který je organizován lidskou duší.

Tak jako semeno rostliny má potenci stát se dospělou rostlinou a nést plody, zdravá lidská zygota má ve své potenci se v přirozeném prostředí plně rozvinout v dospělého člověka. Tuto potencialitu, lidské bytosti bezprostředně náležící, nelze přímo pozorovat, ale lze ji nahlédnout rozumem a zkušeností.

Abychom mohli odpovědět na otázku, zda je umělý potrat úmyslné usmrcení lidské bytosti, musíme nejprve stanovit definici toho, co lidská bytost je. Klíčovým bodem tohoto přístupu je, že člověk je člověkem od počátku, a to proto, že (lidská) duše musí být přítomna také od počátku, neboť jinak by nemohlo být organizováno tělo. Od početí je tak člověk oduševnělá bytost, neboť jeho tělo se rozvíjí a roste způsobem, který je vnitřně organizovaný - a řízený duší.

Pro Aristotela není duše jakousi nejasnou „dušičkou“ či éterickým duchem, jak ji chápe moderní esoterika. Naopak, jeho pojetí duše je pevně spjato s tělesností a funkčností. Duše je principem života, který organizuje a oživuje tělo – je jeho formou, nikoliv samostatnou substancí existující nezávisle na těle. Aristoteles ji definuje jako příčinu, účel a podstatu živého těla, která zajišťuje základní životní funkce, jako je výživa, růst, smyslové vnímání, pohyb a rozum. Takové pojetí, jaké nacházíme v moderní esoterice, by zřejmě velmi striktně odmítl jako nesprávné a matoucí.

Aristotelův pojem duše má překvapivě blízko ke kybernetickému pojetí, i když by samozřejmě Aristotelés sám nikdy tento termín nepoužil. Jeho funkční přístup k duši je zaměřen na její úlohu jakožto principu organizace a řízení tělesných funkcí. V tomto smyslu můžeme vidět určitou analogii s kybernetikou, která se zabývá systémy řízení, regulace a zpětné vazby. Zde se však jedná o mou moderní metaforu, nikoli Aristotelův příměr.

Zygota není pouze souborem buněk, ale plně lidskou bytostí, jejíž přirozený růst je umožněn právě tím, že její vnitřní přirozenost je organizována duší. Vše už je v její potenci! Zygota bez (přítomnosti) lidské duše by nebyla schopna růst ani se rozvíjet způsobem, který je pro lidskou bytost charakteristický.

Tento přístup odmítá názor, že by bylo možné lidský status přisuzovat pouze na základě určitých vývojových stadií nebo schopností, jako je vědomí, schopnost prožívat bolest nebo kognitivní funkce. Místo toho tvrdí, že existence lidské bytosti je dána samotným principem, který také organizuje její tělesnou strukturu a růst. Tento princip (duše) nejen organizuje tělo, ale také přetrvává jako jeho příčina po celý život.

V protikladu k Aristotelovu ontologickému přístupu se patocentrismus a kognitivně-funkcionalistický přístup snaží určit lidský status na základě vnějších znaků, přičemž ignorují podstatnou skutečnost, že samotná přirozenost lidské bytosti je zásadní pro její morální status. Oba přístupy jsou redukcionistické, protože přisuzují status člověka pouze na základě schopnosti prožívat bolest nebo na základě kognitivních funkcí.

Tyto přístupy jsou navíc svévolné v tom smyslu, že jejich kritéria jsou nastavená svévolně a mohou být měněna dle aktuálních filozofických či ideologických preferencí. Pokud například přijmeme patocentrické kritérium, můžeme libovolně prohlásit, že určitá entita je pouze „shluk buněk“, protože ještě není schopna prožívat bolest (dříve se tak uvažovalo dokonce o vyšších savcích). Stejně tak kognitivně-funkcionalistický přístup umožňuje považovat za lidskou bytost pouze ty, kteří vykazují určité kognitivní projevy, což vede k absurditě, že člověk, který tyto projevy aktuálně nevykazuje, přestává být podle tohoto pojetí lidskou bytostí a může tak třeba ztratit právo na život… tj. může být legitimně usmrcen.

Pojďme si jednotlivé přístupy v krátkosti projít.

Patocentrismus je filozofický přístup, který přiřazuje morální a ontologický status na základě schopnosti prožívat utrpení. Tento přístup je však problematický z několika důvodů:

Kognitivně-funkcionalistický přístup se snaží hodnotit ontologický status na základě projevených kognitivních funkcí a schopností, jako jsou vědomí, schopnost myšlení nebo komunikace. Tato pozice je rovněž chybná, neboť:

Vycházeje z výše uvedeného ontologického pohledu, lze jednoznačně dospět k závěru, že umělý potrat je úmyslné usmrcení lidské bytosti. Lidská duše, jako princip organizující tělo, je u každé lidské bytosti nutně přítomna od samotného početí, což znamená, že každá lidská bytost, i v raném stadiu svého vývoje, je lidskou bytostí plnohodnotně.

Pokusy posuzovat její status na základě schopnosti či projevech jako je např. cítit bolest či vykazovat kognitivní funkce jsou založeny na chybných a svévolných předpokladech a ignorují podstatnou realitu lidské bytosti.