Proč říci eutanazii ne: Riziko tlaku, úzkého svahu a nedobrovolné smrti

Tento článek se zaměřuje na tři závažné důvody, proč by eutanazie neměla být v České republice legalizována:

Nejprve však několik poznámek k vymezení pojmů – tedy rozdílu mezi asistovanou sebevraždou a eutanazií – a k souvislosti legalizace eutanazie s lidskou důstojností.

Je důležité rozlišit mezi eutanazií a asistovanou sebevraždou, případně přesněji sebeusmrcením. Asistovaná sebevražda nastává tehdy, když někdo jiné osobě opatří (nikoli běžně dostupné) prostředky k tomu, aby si sama vzala život, nebo jí k tomu podstatným způsobem napomůže. Typicky se může jednat o zajištění smrtící chemikálie, kterou si daná osoba následně aplikuje bez další asistence. Naproti tomu při eutanazii neukončuje život sám člověk, ale třetí osoba – obvykle lékař – který smrtící prostředek aktivně aplikuje. Právě v tomto zásadním rozdílu – kdo činí poslední krok – spočívá odlišnost mezi eutanazií a asistovanou sebevraždou. Eutanazie je tedy zásahem zvenčí, který přímo způsobuje smrt, zatímco u asistované sebevraždy zůstává konečný akt rozhodnutí i provedení na samotné osobě.

Legalizace eutanazie nese v sobě zásadní kulturně-etické poselství: že existují lidské životy, které již nestojí za to žít. Jakmile stát zákonem umožní aktivní ukončení života z důvodu psychického nebo fyzického utrpení, dává tím najevo, že za určitých okolností může být smrt považována za „lepší“ nebo „hodnotnější“ než samotná existence. Takový přístup však zásadně mění společenské chápání hodnoty lidského života – od bezpodmínečné k podmíněné.

To má zvlášť nebezpečné důsledky v oblasti mentálního zdraví. U osob trpících depresemi, úzkostmi nebo jinými psychickými poruchami, které samy o sobě narušují schopnost správného sebehodnocení, může legalizace eutanazie vyslat tichý, ale silný signál: možná máš pravdu, možná tvůj život opravdu nestojí za pokračování. Namísto podpory, léčby a naděje přichází nabídka konečného řešení – smrti.

Tím se zároveň narušuje jeden ze základních pilířů etiky a právního státu: princip lidské důstojnosti. Ten říká, že každý člověk má důstojnost nezávisle na svém zdravotním stavu, užitečnosti, produktivitě či subjektivním prožívání utrpení. Důstojnost není něco, co člověk získává nebo ztrácí, ale něco, co mu náleží už jen tím, že je člověkem. Legalizací eutanazie však společnost tuto zásadu relativizuje – a otevírá dveře k posuzování, které životy si zaslouží ochranu a které „milosrdné ukončení“. Přičemž u některých osob se eutanázie dokonce očekává.

Takové uvažování je nejen morálně nebezpečné, ale v konečném důsledku i sociálně destruktivní: vede k vytváření kategorií lidí, jejichž životy jsou méněcenné tím, že spadají do jisté kategorie, který je krok od usmrcení od jiné osoby, a tím oslabuje samotné základy rovnosti, solidarity a péče, na nichž stojí humanitní kultura.

Za jedno z nejzávažnějších rizik legalizace eutanazie považuji možnost, že k ní dojde bez jednoznačného a aktuálního souhlasu dotyčné osoby.

Takové nebezpečí nastává zejména u osob v těžkém zdravotním stavu, jejichž postoj k eutanazii je nejasný, proměnlivý, nebo byl vyjádřen pouze vágně a v minulosti. Může se jednat například o situaci, kdy daná osoba v minulosti ústně vyjádřila přání být usmrcena v případě vážného zhoršení zdravotního stavu – ale ve chvíli, kdy ke zhoršení skutečně dojde, již není schopna svůj postoj potvrdit nebo odvolat. Pokud pak eutanazie proběhne na základě tohoto dřívějšího a neověřeného vyjádření, hrozí, že rozhodující akt bude vykonán v rozporu s vůlí, kterou by dotyčný za daných okolností skutečně měl. Taková situace by fakticky znamenala nedobrovolné ukončení života.

Příkladem může být následující kazuistika: Žena ve věku 74 let žijící v pečovatelském domě trpěla demencí. Dříve, ještě za jasné mysli, ústně oznámila, že hodlá podstoupit asistovanou sebevraždu v příhodný čas. Toto přání, avšak nikoli zcela jasným způsobem, učinila v minulosti také písemně. Od té doby další přání k vykonání eutanazie ani sebevraždy neprojevila. Postupem nemoci se však dostala do stavu, kdy již nebyla schopna informovaný souhlas poskytnout. V tuto chvíli ošetřující lékař ženy došel k závěru, že nesnesitelně trpí a měla by jí být provedena eutanazie. Shodou okolností v ten den podle svědků žena říkala, že ještě nechce zemřít. Když lékařka přišla, aby ženě provedla eutanazii, neinformovala ji, co se má stát, se zdůvodněním, že se tak chtěla vyhnout zbytečnému stresu. Do kávy jí tato lékařka bez jejího vědomí dala sedativa. Po 40 minutách dostala pacientka další dávku sedativ a následně začala s lékařkou zápasit. Bránila se natolik úspěšně, že lékařka přikázala přítomným členům rodiny, aby ji přidrželi, a mohla jí aplikovat smrtící injekci. Což se stalo – a pacientka zemřela.

Myslíte si, že se něco takového mohlo stát „někde za Uralem“ před sto lety? Nikoli. Stalo se to v roce 2016 a to v Dánsku [1], [4].

Legalizace eutanázie může u některých skupin (senioři, těžce nemocní, osoby s postižením) vytvořit tlak nebo očekávání, že by měli eutanazii „zvolit“, aby nezatěžovali rodinu ani systém. Paradoxně se může jednat o osoby, které jsou jinak zdravé, jen mají některé charakteristiky, které z nich dělají přítěž pro okolí.

Navíc – a právě to považuji za nejzávažnější – může samotná legalizace eutanazie vést k tomu, že okolí začne na zranitelné osoby vyvíjet nepřímý či přímý tlak. Dovedu si představit, že mnozí senioři by začali slýchat věty jako: „Vidíš, babi, soused už to má za sebou, toho už nic netrápí…“ Taková slova, byť nemusí být myšlena zle, se v prostředí, kde je eutanazie legální, stávají součástí tlaku na „rozumné rozhodnutí“.

Nejde přitom jen o to, že by se někteří lidé cítili nepřímo tlačeni – mnozí by tímto způsobem byli fakticky vmanipulováni do rozhodnutí, které není svobodné, ale vzniká v atmosféře očekávání, studu nebo představy ohleduplnosti. A právě tito lidé – staří, nemocní, osamělí – mají právo být před takovým tlakem chráněni. Je nepřijatelné, aby společnost, která má pečovat o své nejslabší, jim místo útěchy nabízela „elegantní řešení“ jejich zranitelnosti.

Fenomén úzkého svahu (angl. slippery slope) označuje varování před tím, že povolení určitého jednání v omezené podobě povede časem k jeho rozšíření za původní rámec – a to směrem, který je morálně nebo společensky nebezpečný. V kontextu eutanazie pak znamená úzký svah obavu, že jakmile společnost jednou připustí zabití člověka na jeho žádost jako legální a morálně přijatelný čin, bude stále těžší udržet hranice.

To není teoretická či morilistická námitka. V praxi totiž pozorujeme, že se kritéria pro eutanazii posouvají: nejde už jen o nesnesitelné fyzické bolesti, ale o „psychické utrpení“, „ztrátu smyslu života“ nebo dokonce jen „únavu ze života“. V některých případech byla eutanazie provedena i kvůli depresi nebo chronické osamělosti.

Tento skluz od „dobrovolného rozhodnutí“ k systémovému rozhodování o životě a smrti není jen teoretickou obavou – má svůj tragický precedens v nacistickém programu Aktion T4 [2]. I ten začal na základě „soucitného“ zabíjení těžce postižených novorozenců na žádost rodičů, ale rychle se rozšířil v rozsáhlý mechanismus státem řízené eutanazie, která postihla desetitisíce lidí s mentálním či tělesným postižením, bez jejich souhlasu. Legitimní výjimka se stala nebezpečnou normou. Historie nás tak varuje, že jakmile společnost připustí, že existují životy, které nestojí za to žít, není vůbec snadné – a možná ani možné – tuto hranici udržet.

Například v současné době je v Kanadě kolem 4–5 % všech úmrtí (okolo 16.000 úmrtí) spojeno s lékařskou asistencí při umírání [3]. To je vysoké číslo, neokrajový trend – a autoritativní zdroj (Health Canada) potvrzuje, že tyto případy představují významnou část praxe na konci života.

Legalizace eutanazie či asistované sebevraždy má potenciál ovlivnit životy všech lidí, a to bez ohledu na to, zda ji podstoupí, nebo ne. Najednou totiž mohou začít patřit mezi skupinu osob, u nichž se eutanazie (či asistovaná sebevražda) očekává a na které může být vyvíjen přímý či nepřímý tlak, aby tak učinily. Tato skupina osob „pod tlakem“ se může neustále rozrůstat, jak ukazuje riziko kluzkého svahu. Domnívám se, že máme právo být tohoto tlaku ušetřeni – ať už je náš zdravotní stav nebo smýšlení o vlastním životě jakýkoli.

[1] https://www.dailymail.co.uk/news/article-5994261/Probe-Dutch-doctor-asked-family-hold-woman-dementia-resisted-euthanasia.html

[2] https://medium.seznam.cz/clanek/anyz-petimesicni-gerhard-byl-prvni-obeti-hitlerova-programu-aktion-t4-jeho-smrt-si-prali-sami-rodice-146670

[3] https://www.canada.ca/en/health-canada/services/publications/health-system-services/annual-report-medical-assistance-dying-2022.html

[4] Eutanázie, definice, historie, legislativa, etika, Marek Vácha, Grada 2019