Nastav svou duhou tvář, ale tvář svého bližního ochraňuj

Křesťanství učí věřící pokornému odpuštění a ochotě nastavit druhou tvář, jak to vyjádřil sám Ježíš v evangeliích: „Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do [tvé] pravé tváře, nastav mu i druhou tvář. A tomu, kdo se s tebou chce soudit a vzít ti košili, nech i plášť. A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě žádá, dej a od toho, kdo si od tebe chce vypůjčit, se neodvrať.“ (Matouš 5:39-42). Toto učení se nezřídka vykládá jako absolutní výzva k pasivnímu přijímání křivdy, a to i v některých kostelích.

Pokud zůstaneme jen u tohoto verše bez hlubší reflexe celkového biblického poselství, můžeme se dostat do paradoxní situace – křesťan by se mohl stát spoluviníkem nespravedlnosti tím, že by dovolil, aby byli poškozováni ti, které má chránit.

Biblická tradice důsledně zdůrazňuje nejen osobní pokoru a odpuštění, ale také odpovědnost za druhé, především za členy vlastní rodiny a své blízké. Apoštol Pavel ve svém Prvním listu Timoteovi varuje: „Jestliže se někdo nestará o své vlastní a hlavně o členy své rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící.“ (1. Timoteovi 5:8). Tato slova ukazují, že láska k Bohu se nemůže projevit odděleně od lásky k bližním – a že v konkrétní rovině zahrnuje praktickou péči o své nejbližší.

Křesťanská víra tedy není voláním ke zřeknutí se odpovědnosti ve prospěch „vyšší duchovní čistoty“, ale naopak k rovnováze mezi obětavostí a péčí o svěřené osoby. Pokora a odpuštění nejsou synonymem slabosti nebo lhostejnosti k nespravedlnosti. Pokud by někdo uplatňoval princip „nastavení druhé tváře“ bez jakýchkoli hranic, mohl by tím umožnit nespravedlnost nejen sobě, ale i těm, kteří jsou na něm závislí.

Augustin ve své Řeholi píše: „Především, drazí bratři a drahé sestry, milujte Boha a pak bližního, neboť tato přikázání jsou nám dána jako nejdůležitější.“ Augustin chápe lásku jako sílu, která vede člověka k Bohu, ale také k jeho povinnostem ve světě. Pokud se člověk vzdává odpovědnosti za druhé pod záminkou pokory, jedná nejen proti přirozenému řádu vztahů, ale i proti Božímu záměru.

Když Ježíš vyzývá k nastavení druhé tváře, obrací se k jednotlivci v jeho osobní morální odpovědnosti. Neříká: „Nech svého bratra, aby byl zasažen,“ ale vybízí křesťana, aby sám přijal křivdu bez odplaty. Zneužití tohoto principu by však mohlo vést k tomu, že místo vlastní tváře nastavujeme tvář svého bližního – což je v přímém rozporu s křesťanskou láskou a spravedlností.

Příklad: Pokud by otec rodiny, místo aby chránil svou ženu a děti, nastavil „druhou tvář“ agresorovi a dovolil mu je napadnout, nejednal by jako křesťanský mučedník, ale jako ten, kdo selhává ve své povinnosti. To je jasný rozpor s biblickým učením, které zavazuje každého k odpovědnosti za blízké osoby.

Křesťanská etika není voláním k pasivní rezignaci na spravedlnost. Naopak, Ježíš učil, že láska k bližnímu zahrnuje péči a ochranu těch, kteří jsou nám svěřeni. To znamená, že křesťan může nastavit svou druhou tvář, pokud jde o osobní urážky, ale nemůže být lhostejný k bezpráví páchanému na druhých.

Právě proto křesťanská tradice nevidí pacifismus jako absolutní normu. Už ve Starém zákoně nacházíme důraz na spravedlnost: „Následuj spravedlnost, a jen spravedlnost, abys zůstal naživu a obsadil zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává.“ (Deuteronomium 16:20).

Nastavení druhé tváře je zásadním prvkem křesťanské etiky, ale musí být aplikováno s rozvahou a odpovědností. Křesťan je povolán k tomu, aby byl svědkem Kristovy lásky, ale také k tomu, aby chránil své blízké a usiloval o spravedlnost. Augustinovo (biblicky podložené) učení o lásce nám připomíná, že máme milovat Boha nade vše, ale naší povinností je starat se o ty, kteří jsou nám svěřeni.

Křesťan, který zapomíná na svou odpovědnost za druhé, nenaplňuje skutečný význam evangelia. Ježíš nás učí odpouštět, ale nikdy nevybízí k nečinnosti vůči nespravedlnosti. Láska k bližnímu není jen o pokoře a odpuštění, ale i o ochraně těch, kdo se sami chránit nemohou.