Článek
Popírání hříchu je Satanovou taktikou, jak odvést lidi od pravdy a spásy
V minulém příspěvku jsem psal o tom, jak během „mše“ Orka Váchy – Hospodin v hospodě zaznělo rouhání a byla popřena oběť Ježíše Krista z úst Tomáše Sedláčka, a to za doprovodu satanistických gest (fotografie s těmito gesty mám v archivu).
Svá tvrzení jsem biblicky zdůvodnil a zdůrazňuji, že popírání Kristovy oběti během eucharistie není jen teologický či liturgický omyl, ale jedno z nejvážnějších rouhání vůbec. Domnívám se, že mnozí během této akce přijímali „nevhodným způsobem“, což sám apoštol Pavel považoval za velmi závažnou věc, jak ukazuje ve svém varování v 1. Korintským 11:27–29. Právě on, který napsal podstatnou část Nového zákona, výslovně varoval před nehodným přijímáním eucharistie.
Jim, nevěřícím, bůh tohoto věku oslepil myšlení, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Krista, jenž je obrazem Božím.
Popírání křesťanského pojetí hříchu profesorem Tomášem Petráčkem
Dnes bych se rád v krátkosti zamyslel nad jinou formou rouhání, která také nepřímo popírá základy křesťanství a oběť Ježíše Krista. A to je popírání křesťanského pojetí hříchu jako takové. Například podle katolického kněze a profesora církevních dějin Tomáše Petráčka nemůžeme my lidé Boha moc urazit a hřích je prý spíš jako omyl. Ostatně poslechněte si to sami v rámci jeho přednášky Budoucnost církve na Farnosti Polička (čas cca 40:00 až 43:00, přepis tohoto intervalu uvádím níže pod textem).
Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu, protože to, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to zjevil.
Vysokoškolský profesor a katolický kněz Tomáš Petráček nemá pravdu hned ve dvou naprosto základních věcech.
1) Hřích je natolik vážný, že Boha uráží, odděluje člověka od Jeho přítomnosti a přináší prokletí na celý svět
Izajáš 59:2 – „nýbrž vaše zvrácenosti se staly hradbou mezi vámi a vaším Bohem a vaše hříchy skryly jeho tvář před vámi, aby neslyšel.“
Kvůli hříchu byl člověk vyhnán z Boží blízkosti a jeho hříchy vytvořily bariéru mezi ním a Bohem. Tato bariéra je pak sejmuta až Ježíšem Kristem na kříži, kde lidstvo vykupuje z působení hříchu zaplacením za všechna přestoupení a nabízí lidem ospravedlnění ve víře a pokání.
- Koloským 2:14 – „a vymazal rukou psaný záznam, který svými ustanoveními svědčil proti nám a který nám byl nepřátelský; odstranil jej z našeho středu tím, že jej přibil na kříž.“
- Římanům 5:1 a Jan 3:16 – Ti, kdo v něj uvěří, jsou smířeni s Bohem a získávají věčný život.
2) Hřích není jen omyl, jeho důsledkem je smrt
Bible odhaluje hlubokou souvislost mezi pádem člověka a stavem celého stvoření. Svět, jak ho známe, není ve svém původním, dokonalém stavu, ale nese důsledky hříchu. Apoštol Pavel v Listu Římanům ukazuje, že celé tvorstvo bylo poddáno marnosti a podléhá zániku, avšak zároveň žije v naději na vysvobození (Římanům 8:20–22). Tento obraz odkazuje na skutečnost, že lidský hřích nemá dopad pouze na člověka samotného, ale na celou realitu, která trpí a čeká na obnovu. Smrt a porušitelnost nejsou přirozeným řádem stvoření, ale důsledkem odloučení od Boha – „mzdou hříchu je smrt“ (Římanům 6:23). Tato duchovní pravda však nevede ke zoufalství, protože evangelium přináší naději. Kristus na sebe vzal prokletí zákona, čímž otevřel cestu k vykoupení nejen pro jednotlivce, ale i pro celý svět (Galatským 3:13). Skrze něj přichází obnova a návrat ke svobodě Božích dětí, která zahrnuje nejen lidi, ale i celé stvoření, jež toužebně očekává naplnění Božího plánu.
Relativizace hříchu je pak součástí odmítání kříže i křesťanství:
- Efezským 6:12 – „Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech.“
- 1. Jan 3:4 – „Každý, kdo činí hřích, činí také svévoli. Hřích je svévole.“
Výzva k rozpoznání pravdy
V otázkách víry a pravdy neexistuje žádná jiná konečná autorita než Boží slovo. Každá lidská autorita – ať už je to politik, obyčejný člověk nebo profesor teologie – musí být posuzována podle neomylného měřítka Písma. Jakékoli učení, které se odchyluje od pravdy Božího slova, je zavádějící a nebezpečné, bez ohledu na to, kdo ho hlásá.
Svými slovy – zdánlivě laskavými, avšak ve skutečnosti relativizujícími hřích – kněz Tomáš Petráček podkopává základní poselství evangelia. Hřích není pouhý omyl nebo „menší dobro“, ale urážka svatého Boha, jejímž důsledkem je smrt. Pokud by hřích nebyl tak závažný, proč by bylo vykoupení možné pouze skrze smrt samotného Boha v Ježíši Kristu? Bagatelizace hříchu znamená popírání Kristovy oběti.
Nechte je! Jsou to slepí vůdcové slepých. Když pak slepý vede slepého, oba spadnou do jámy.
Nenechme se svést falešnými naukami, které pod rouškou moudrosti odvádějí od pravdy evangelia. Boží slovo je neměnné a závazné pro všechny, bez výjimky.
Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.
Přepis slov pana Petráčka
„Aby v tý kombinaci toho života, který nám dává a naší svobodný vůle a talentů a dispozic, který nám dává, aby se nechal překvapovat naší tvořivostí, jakoby tím ohmatával část reality a získával nějakou jedinečnou zkušenost, kterou nemůže získat jinak. Ale není tam žádná distance, kdyby nás bůh přestal myslet, tak bysme přestali existovat, není tam jedinej moment, kdy bychom se od něj oddělili a to co jsme historicky nazývali jako hřích, tak si můžeme podle mě mnohem spíše představit, jako že nám bůh dává nějakou sadu jednání ze kterých my si volíme. Nějaký dobra, po kterých toužíme a který přijímáme a touží, abychom si vybrali to nejlepší. To co nejvíc vede v tý velikonoční logice vydanosti a sebedarování. To co nejvíc vede k prohloubení a zintenzivnění našeho života k jeho větší, hlubší pravdivosti, ale když se rozhodneme blbě, což se nám samozřejmě stává na každodenní bázi, jsme příliš unavení a tak si vybereme ti nižší dobra nebo zdánlivý dobra tak ale to není tak, že by nás za to jako trestal, ale mnohem spíš si to analogicky můžeme představit že v nás jako trpí a že věří, že se vrátíme na nějakou tu trajektorii toho lidského a duchovního a křesťanského růstu… A já si říkám: to je ale hodně ambiciózní ta představa, že já jako urazím Boha… Teď se na mně Bůh jako fakt naštval, protože jsem ho fakt jako urazil… spíš si myslím, že tak nad náma může analogicky kroutit hlavou nebo se jako podivit nad tím, jak jsme hloupí, jak děláme kraviny, kterýma nejvíc v posledku ubližujeme sami sobě, lidem kolem sebe…“
