Článek
Myslivost a křesťanství
Propojení myslivosti a křesťanství je v evropské kultuře překvapivě hluboce prokořeněné. Zatímco dnes je myslivost vnímána spíše jako regulovaný způsob péče o krajinu nebo jako volnočasovou aktivitu, ve středověku a raném novověku byla také oblastí s vlastní symbolikou, etikou a rituály. Mnohé paradoxně přežívají dodnes. Křesťanství do tohoto světa přineslo představu, že příroda je Boží stvoření a člověk (myslivec) je jeho odpovědným správcem. Postupem času se vytvořila specifická duchovní vrstva myslivecké tradice: lov byl rámován nejen praktickými a hospodářskými důvody, ale i morálními a náboženskými významy. Tento vývoj vyvrcholil v osobě svatého Huberta, původně šlechtice vášnivě oddaného lovu, jehož legenda o zjevení jelena s křížem mezi parohy dala myslivosti nový duchovní rozměr. Právě odtud pramení zvyklost spojovat lovecké komunity s církevními obřady, uctívat patrona lovců a vztahovat myslivecké povolání k určitému morálnímu poslání. Toto kulturní dědictví se dochovalo dodnes a nejvýrazněji se projevuje při Svatohubertských mších, při nichž se symboly lovu a křesťanské víry setkávají v rituálu, jenž může být pro některé fascinující a pro jiné těžko uchopitelný.
Současné propojení myslivosti a křesťanství je v zásadním rozporu s hodnotami 21. století.
Mše mezi chvojím a krví: Co se děje v kostelích napříč celou zemí?
Samotná Svatohubertská mše je dodnes jedním z nejvýraznějších momentů, kdy se myslivecká tradice setkává s církevním prostředím. V mnoha obcích se koná jako slavnostní událost, doprovázená fanfárami, průvodem v uniformách a vystavenými loveckými trofejemi. Nejnápadnějším a nejkontroverznějším prvkem je přinášení ulovené zvěře do kostela nebo před jeho vchod – obvykle jde o kusy jelení zvěře nebo drobné pernaté, naaranžované na chvojí jako symbol „darů lesa“. Z liturgického hlediska však nejde o oficiální oběť ani o běžnou součást katolické mše, ale i přesto se tento krvavý rituál odehrává každý podzim napříč celou Českou Republikou. Je to zvyk, který vznikl v určité době a určitém prostředí, a který se do dneška udržuje spíše z tradice než z teologické potřeby. Právě tato skutečnost činí celou událost kontroverzní: zatímco někteří návštěvníci ji chápou jako hold přírodě a patronu myslivců, pro jiné je problematické, že se do prostoru určeného pro modlitbu a úctu k životu přinášejí mrtvá zvířata. Mše tak často působí jako vizuálně efektní, ale hodnotově nejednoznačný rituál, v němž se mísí upřímná zbožnost s prvky lovecké prezentace, které mohou s moderním pojetím ochrany přírody i s aktuální křesťanskou etikou jen těžko souznít. Kostely přeci nejsou mrazák, ani lovecké muzeum. Je krvavá, lovem získaná zvěř symbol „vděčnosti“ nebo spíš relikt středověkého myšlení?
Skutečně patří předkládání mrtvých zvířat před oltáře kostelů do 21. století?
Největší rozpor Svatohubertských mší vyvstává ve chvíli, kdy se na ně podíváme očima samotné teologie. Katolická církev oficiálně neučí, že by se Bohu měly přinášet krvavé oběti – ty podle křesťanské víry skončily Kristovou obětí na kříži. Přesto se při těchto slavnostech přináší ulovená zvěř do posvátného prostoru, jako by byla symbolem obětního daru. Vzniká tak zvláštní napětí mezi liturgií, která má být oslavou života a stvoření, a praxí, která do chrámu přináší jeho mrtvou podobu. Některé části církve se snaží tento nesoulad překlenout výkladem, že jde pouze o „poděkování za přírodu“, nicméně vizuální realita zůstává silnější než teologická nuance. Moderní křesťanská etika, zdůrazňující ohled k živým bytostem a ekologickou odpovědnost, tak naráží na tradici, která vznikla v době, kdy se lov chápal jako přirozený výraz lidské vlády nad krajinou. Dnešní věřící – i ti, kteří mají k myslivosti blízko – proto často stojí před otázkou, zda se dá tento starý rituál sladit s hodnotami, které dnes sama církev prezentuje, nebo zda už dávno překročil hranici své duchovní opodstatněnosti.
Zvířecí oběti jsou pro mnohé dávným a zapomenutým pohanským zvykem. Myslivci mu ale dávají dost děsivý a aktuální rozměr.
Zatímco tedy moderní křesťanství oficiálně žádné krvavé zvířecí oběti neuznává, tak myslivci během těchto mší předkládají před oltáře těla mrtvých jelenů a dalších divokých zvířat a přitom zaznívají nejrůznější předčítání, jako například čtení z první knihy Mojžíšovy: Bůh řekl: „Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší po-doby. Ať vládne nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad krotkými zvířaty, divokou zvěří a nad veškerou drobnou zvířenou, která se pohybuje po zemi.“ Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jak obraz Boží ho stvořil, stvořil je jako muže a ženu. Bůh jim požehnal slovy: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji! Vládněte nad rybami mořem, nad ptactvem nebe i nade všemi živočichy, kteří se pohybují po zemi.“ A připojil: „Hle, k jídlu vám dávám všechny semenotvorné rostliny, co jich je na zemi, a všechny stromy, které plodí ovoce s jádry uvnitř. Též veškeré divoké zvěři, všemu nebeskému ptactvu, všemu, co se pohybuje po zemi a má v sobě dech života, dávám za pokrm všechny zelené rostliny.“ A stalo se tak. Bůh viděl všechno, co udělal, a hle - bylo to velmi dobré.
Je role myslivce jako „Božího správce přírody“ ještě obhajitelná v době ekologie a vědy?
Myšlenka myslivce jako „Božího správce přírody“ vychází z biblického předpokladu, že člověku byla příroda svěřena do péče. Ve své době to mohl být ušlechtilý ideál: člověk měl chránit zvířata, starat se o les a chovat se jako odpovědný hospodář. Jenže s postupem času se ukazuje, že mnohé myslivecké postupy už s touto představou příliš neladí. Moderní ekologie pracuje s vědeckými daty, sleduje složité vazby mezi druhy, řeší roli predátorů, a zdůrazňuje, že příroda dokáže fungovat bez lidské kontroly lépe, než jsme si dlouho připouštěli. V tomto světle působí tradiční myslivecké rámování jako soustava návyků vzniklých v době, kdy člověk věřil, že bez něj se les neobejde. Dnešní křesťanská teologie navíc klade důraz na úctu ke stvoření, empatii ke zvířatům a křehkost ekosystémů — tedy hodnoty, které od člověka nevyžadují vládu nad přírodou, ale spíše zdrženlivost a pokoru. Vzniká proto zásadní otázka: může být ještě obhajitelné chápat myslivce jako privilegovaného Božího správce, když současné poznání ukazuje, že příroda potřebuje spíše ochranu před lidskými zásahy než jejich další legitimizaci? Odpověď možná určí, zda se myslivost v budoucnu dokáže proměnit, nebo zůstane tradicí, která si nedokázala přiznat svůj vlastní etický limit a přírodě v mnoha ohledech spíše škodí.
ZDROJE
(1) https://trubaci.cmmj.cz/hubertska-mse/
(2) http://www.katolik.cz/kalendar/vypis_lit.asp?d=1&m=5&r=2037
(3) https://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/2003/Zari---2003/Myslivecke-zvyky-a-tradice-v-minulosti-a-dnes
