Článek
Naše doba má zvláštní vztah k přítomnosti. Chová se k ní totiž mnohdy jako k přechodnému stavu. Skutečný život má začít později — až se něco vyřeší, zlepší, získá. Současnost je jen čekárna s tlumeným světlem, kde se ani nevyplatí vybalovat kufry.
V té čekárně sedíme z různých důvodů. Někdo čeká na lepší práci, protože s tou současnou být spokojený nemůže. Jiný na nový vztah. Další na čas, peníze, klid, energii nebo novou verzi sebe sama.
Tomu všemu navíc pomáhá okolí. Nenápadně, ale vytrvale nám připomíná, co bychom měli mít, kam se posunout a čeho dosáhnout. Reklamy, sociální sítě, námezdní influenceři i dobře míněné rady vytvářejí dojem, že bez určitých věcí jsme teprve v rozpracovaném stavu. A že spokojenost bez nich ani získat nelze.
Společné mají tyto představy jedno: štěstí v nich nepůsobí jako stav mysli, ale jako výsledek něčeho. Něco, co přijde spolu s klíči od bytu, pracovním titulem nebo správným člověkem. Do té doby prý lze maximálně doufat, že se to jednou zlomí.
Jenže překážky štěstí se v čase mění. Jakmile jednu odstraníme, objeví se jiná. Už ne práce, ale firemní kultura. Už ne vztah, ale strach ze závazku. „Až“ se přizpůsobuje našemu životu tak obratně, že ho nikdy úplně nedoženeme.
A když se stane, že se do vytouženého bodu opravdu dostaneme, přichází rozpačité vystřízlivění. Získaná věc, ač reálná, není nijak oslnivá, a vůbec ne tak zajímavá, jak se zdálky zdála. Nepřináší zásadní proměnu. Jen další běžné dny, které se nápadně podobají těm předchozím.
Možná proto, že štěstí je a vždy bylo spíš způsobem, jak vnímáme to, co žijeme. Víra, že spokojenost přijde automaticky s nějakým milníkem, je lákavá — a také pohodlná. Umožňuje nám odložit život na později a tvářit se, že zatím vlastně nezačal. Je to častá forma sebeklamu. Neškodná, tichá, společensky přijatelná. A zároveň drahá — protože čas strávený v čekárně se už nevrátí.
A pak se jednoho dne ohlédneme. A možná nás překvapí zjištění, že nejšťastnější jsme byli v době, kdy jsme ještě neměli polovinu věcí, po kterých jsme tak vytrvale toužili. V čase, který jsme tehdy považovali jen za předehru.
