Článek
Česko je velmocí v kyberbezpečnosti, e-commerce a herním průmyslu. Naše antiviry chrání svět, naše hry hrají miliony lidí. Česko je domovem špičkových vývojářů a v soukromém sektoru vznikají aplikace, které zvládnou miliony uživatelů denně.
Ve státním sektoru však vznikají aplikace, které nezvládnou pondělí. Jakmile se totiž český stát pokusí přepsat dvě kolonky z papíru do databáze, promění se moderní evropská země v digitální skanzen, kde je hlavním hardwarem trpělivost a nejdůležitějším softwarem modlitba k serveru.
Je to jedna z největších záhad střední Evropy. Kdyby se udělovaly ceny za absurditu, česká digitalizace by nepochybně získala zlato – pravděpodobně v kategorii „Nejdražší 404 Error v dějinách moderního státu“.
Žijeme v zemi, kde si objednáte pizzu třemi kliknutími a sledujete její pohyb s přesností na centimetry, ale pokud se pokusíte komunikovat se státem přes některý z jeho portálů, ocitnete se v digitálním ekvivalentu románu Zámek od Franze Kafky – jen s tím rozdílem, že vám místo bezejmenného úředníka odpoví formulář, který „neočekával tento typ přílohy“.
Černá díra na peníze
A co hůř? Pohled do účetnictví státu vyráží dech víc než zamrzlá obrazovka Portálu občana. Miliardy mizí rychlostí, za kterou by se nestyděl ani experimentální startup. Podle zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu investoval stát do projektů digitalizace více než 50 miliard korun. Přesto je plně digitálních pouze 18 % státních služeb.
Nezbývá než konstatovat smutný fakt: takhle se tedy stát jako firma rozhodně neřídí. Soukromá firma by nepřežila kvartál, kdyby do e-shopu nalila miliardy a pak nutila skladníky opisovat objednávky z monitoru na papír, aby je následně jiný zaměstnanec z papíru přepsal zpět do systému. Ve státní správě se tomu však říká „hybridní provoz“ a zní to dostatečně moderně na to, aby to prošlo rozpočtovým výborem parlamentu. Když se stát pokusil o digitalizaci stavebního řízení, připomínalo to launch nové hry bez testování. Rozdíl je jen v tom, že když vydá bugnutý titul herní studio, dostane hejt na sociálních sítích. Když ho vydá stát, dostanete lhůtu 30 dní na doplnění přílohy ve formátu, který systém nepřijímá.
Uživatelský zážitek
Vydá-li herní studio bugnutý titul, dostane hejt na sociálních sítích. Udělá-li něco podobného stát, dostanete lhůtu 30 dní na doplnění přílohy ve formátu, který systém nepřijímá. Zatímco soukromý sektor bojuje o každou milisekundu odezvy, státní systémy sázejí na strategii rukojmího.
Před státem nikam neutečete, ten dokument potřebujete, a uživatelská přívětivost se tak, pokud jde o jeho IT služby měří jinak.
Pokud systém spadne jen dvakrát, je to stabilní verze.
Pokud příloha projde na třetí pokus, je to úspěch.
Pokud se vám podaří přihlásit bez telefonátu na podporu, získáváte achievement „Digitální přeživší“.
Úředníci mezitím přepisují data z digitálního systému zpět do papírových složek, aby mohli pracovat.
Portál občana tak sice možní vypadá hezky. Grafika moderní, barvy uklidňující. ale kliknete dovnitř – a jste na digitální archeologické expedici. Každý další krok je jako odkrývání vrstvy z roku 2003. Někde hluboko pod povrchem leží formulář ve formátu, který by nerozchodil ani historický exponát z IT muzea.
Milionová otázka: Kdo to programuje?
Největší paradox? Ty samé firmy, které staví špičkové aplikace pro banky, e-shopy a startupy, dokážou pro stát vyrobit systém, který padá pod vahou vlastního zadání.Rozdíl není v talentu. Je v tom, že stát nehledá funkční řešení. Hledá řešení, které splňuje 450 stran zadávací dokumentace, 73 příloh a jednu větu, která se nesmí změnit, protože byla schválena meziresortní pracovní skupinou v roce 2011.
Jsme tak zemí, kde se politici fotí s roboty a mluví o umělé inteligenci, zatímco občan tiskne PDF, podepisuje ho propiskou, skenuje a posílá datovou schránkou. Pokud má tiskárnu.
Možná je to ale promyšlená obranná strategie. Pokud někdy zahraniční hacker zaútočí na české registry, pravděpodobně se po pěti minutách pokusu o přihlášení sám uzamkne do systému, zapomene heslo a požádá o jeho reset, který přijde poštou do vlastních rukou.
To je naše skutečná kyberbezpečnost. Ne firewall. Ne šifrování. Ale tak hluboká absurdita, že ji žádný algoritmus nedokáže modelovat.
