Článek
Je to fascinující sport – nevyžaduje žádnou fyzičku, jen dostatečně ohebný hřbet a solidní zásobu žluči.
Jak už to u nás bývá, okamžitě se z toho stala prestižní soutěž: kdo si kopne s větší elegancí, kdo vyplivne jízlivější poznámku a kdo do svého komentáře propašuje větší dávku celoživotní hořkosti.
Terčem se tentokrát stal někdo, kdo desítky let dělal tu fatální chybu, že lidem rozdával radost a humor. V zemi, kde se úspěch odpouští asi tak ochotně jako nezaplacené daně, je totiž taková kariéra spíše přitěžující okolností. U nás totiž není úcta k legendám povinností, ale spíše pozvánkou k odstřelu.
A tak se sálem nese libozvučný chorál čtyř „Z“. Jde o hlasy expertů, v jejichž hlavách se dokonale snoubí tyto ušlechtilé vlastnosti:
Zamindrákovanost
Chronický pocit, že pokud mé vlastní já stagnuje v šedi průměru, sousedovo vyčnívání je osobním útokem. Úspěch druhého u nás nefunguje jako motor k růstu (to by totiž bolelo a vyžadovalo disciplínu), ale jako hluboká urážka našeho ega. Je to stav, kdy místo stavění vlastního domu raději věnujeme energii tomu, aby ten sousedův vypadal stejně zchátrale jako ten náš.
A protože je mnohem snazší někoho poplivat než cokoli vybudovat, stačí vítězoslavně prohlásit: „On vlastně nikdy nebyl tak dobrý.“ A šup, svět je zase v rovnováze, přesně v té naší šedé, bezpečné rovině.
Závist
Náš starý dobrý národní motor, který spolehlivě naskočí pokaždé, když soused pořídí novou fasádu nebo auto. Tady netřeba složitých argumentů, stačí povytažené obočí a ono tajuplné: ‚Však my víme, jak to bylo.‘ Jako by za každým úspěchem musel nutně stát stín, jako by v našem rybníku bylo nepřípustné, aby někdo prostě jen uměl lépe plavat.
Úspěch je u nás bohužel stále synonymem pro podvod a respekt se stal luxusním zbožím, na které má málokdo z nás odvahu vystavit účtenku. Místo abychom se ptali ‚Jak to udělal?‘, raději se ptáme ‚Kde na to vzal?‘. Je to mentální strop, který nám brání vyrůst, protože kdo vyčnívá, ten si koleduje o políček od kolektivní průměrnosti.
Žárlivost
Ta má u nás vskutku kreativní podobu. Nejde o to mít to, co má ten druhý – to by dalo práci. Jde o tu čistou, dětskou potřebu, aby o to ten druhý přišel. Ideálně v přímém přenosu, za potlesku přihlížejících a s titulky v bulváru.
Co je totiž sladšího než pohled na někoho, kdo se opovážil „vyčnívat“, jak dopadá na tvrdou zem?
Zapšklost
Konečná stanice metra „Frustrace“. Stav, kdy už nejde o fakta, ale o svatý princip. Všechno je špatně, všichni jsou podezřelí a jakýkoli projev nadhledu je považován za provokaci. Zapšklost nepotřebuje důkaz – stačí jí, že někdo jiný ještě stále dýchá bez kyselého obličeje.
Tyto čtyři hlasy pak tvoří sbor, který sice postrádá sluch, ale o to víc má výdrže. Vytvářejí kulisu země, která si neumí vážit svých osobností, aniž by jim u toho alespoň trošku nepodkopla nohy – čistě pro jistotu, aby si moc nemyslely.
Je fascinující, kolik kreativní energie dokážeme investovat do shazování druhých. Možná je to dědictví minulosti, možná jen naše malost, nebo prostě jen pohodlný zvyk plivat z okna na kolemjdoucí. Ten sbor si zpívá dál, je to levné a nevyžaduje to žádné přemýšlení. Jen by nás občas mohlo napadnout: Proč se v tom falešném sboru cítí tolik z nás tak neuvěřitelně pohodlně?
Otázky pro vědní výzkum
Proč je v naší kotlině vlastně taková koncentrace zapšklosti a žárlivosti? Proč se v tom falešném sboru cítí tolik z nás tak neuvěřitelně pohodlně? Proč mají lidé tak enormní potřebu na tyhle své mindráky upozorňovat, jako by to byla nějaká národní ctnost, a proč nás tak fascinuje selhání druhých víc než vlastní růst?
Možná je to dědictví rovnostářství, které nám dekády vtloukali do hlavy – ten pocit, že kdo má víc, musel nutně ukrást z vašeho talíře. Zapšklost je totiž nejpohodlnější obranný mechanismus. Když si totiž přiznáte, že někdo uspěl díky píli, talentu nebo odvaze, musíte se v zrcadle zeptat sami sebe: ‚A co dělám špatně já?‘A to bolí. Mnohem méně to bolí, když si nasadíte masku morálního arbitra, zkřivíte ústa a jízlivě to okomentujete.
Upozorňování na vlastní mindráky, ať již pod jakoukoli rouškou‚ je vlastně jen volání o pomoc ega, které nezvládlo srovnání s realitou. Je to kolektivní terapie, kde se pacienti místo léčby navzájem utvrzují v tom, že zdravý je ten, kdo nic nedokázal.
