Článek
Dveře se rozletěly, až narazily do věšáku. Dovnitř vpadl pacient Franta, v ruce žmoulal propagační leták na levné apartmány v Toskánsku a v obličeji měl barvu zralého rajčete.
„Pane doktore, já už to nevydržím! Já se z toho Bruselu osypu!“ zařval místo pozdravu. „Všude samé zákazy, normy, diktát! Chtějí nám vzít spalováky, řízky a nejspíš i právo si pořádně zanadávat u piva! Chceme být suverénní, jako to mají v tom Rusku, tam se s nikým nemažou!“
Položil jsem stetoskop a ukázal na židli. „Franto, sedněte si. Tlak máte podle barvy tak 180 na 110, a to není z Bruselu, to je z těch vašich vnitřních rozporů. Chcete mi říct, že tu Unii k smrti nesnášíte, ale na tu dovolenou do Itálie, co tu držíte v ruce, stejně pojedete, že?“
„No tak jasně, že pojedu,“ zabručel Franta. „Moře je moře, že jo.“
„A pojedete tam po dálnici, kterou nám z půlky zaplatili ti ‚zlí‘ Němci, co?“ rýpl jsem si. „Podívejte se na fakta, Franto. Peníze vám nesmrdí, ale dárce ano? Česká republika je čistým příjemcem – jen v roce 2023 jsme z rozpočtu EU dostali o 50 miliard korun více, než jsme do něj poslali. To jsou miliardy na čističky, školy a ty slavné cyklostezky, po kterých jezdíte na svém elektrokole s tou dotovanou baterií, o které radši mlčíte.“
Franta se nadechl k odporu: „Ale doktore, vždyť nás vykořisťují! Všechno nám tu diktují!“
„Vážně?“ přerušil jsem ho. „Vzpomeňte si, co jste říkal na posledním zastupitelstvu, když se řešil obchvat vaší vesnice. První, co jste zjišťoval, bylo: ‚A dostaneme na to prachy z unijních fondů?‘. Když nejsou, nadáváte na neschopnou vládu. Když jsou, nadáváte, že je to úplatek, kterým si nás Brusel kupuje. Lékařsky se tomu říká paranoia kombinovaná s hlubokou kapsou.“
Franta se začal ošívat. „No dobře, ale ty dotace se stejně jen rozkrádají! Kdybychom nebyli v EU, tak se u nás nekrade a máme se jako králové!“
„Právě naopak, Franto,“ zasmál jsem se. „Unie je pro naše lokální šíbry ta nejhorší noční můra. Právě proto, že EU diktuje pravidla hry. Bez unijních směrnic proti praní špinavých peněz a bez evropských žalobců by se u nás porcování medvěda zvrhlo v totální anarchii. Kdyby neplatily unijní zákony o transparentnosti, dotační podvody by se nevyšetřovaly v Bruselu, ale zametaly by se pod koberec přímo v Praze, pěkně po sousedsku. EU totiž funguje jako jediný vnější kontrolní mechanismus, který občas donutí i naše politiky, aby se chovali aspoň trochu jako v civilizaci, jinak jim prostě stopnou přísun peněz. Stačí se podívat na Orbána.“
Franta chvíli mlčel a pak se zeptal už trochu tišeji: „Takže mi chcete říct, že jsem jako ty děti, co nadávají rodičům, ale pak si jdou k mámě pro kapesné na kino?“
„Přesně tak, Franto. Chcete suverenitu a sníte o ruském impériu, ale bez evropských norem byste v té Itálii platil za roaming víc než za hotel. Chcete být ‚svůj‘, ale bez unijního práva by vás tady místní oligarchové sežrali i s botama, protože by je nikdo nekontroloval. Chcete být bohatí jako Západ, ale mentálně se hřejete u východního samovaru.“
Napsal jsem mu recept na kritické myšlení forte a podal mu ho. „Tady máte recept, Franto. Ale mezi námi – pochybuju, že si ho v lékárně vyzvednete. Radši si v televizi pustíte nějakého národního spasitele, co si ze státních dotací koupil vilu a co vám slíbí, že budeme mít švýcarské platy, ruské ceny plynu a italské slunce, a to všechno bez jediného nařízení z Bruselu.“
Vyprovodil jsem ho ze dveří. Smutné je, že takových „Frantů“ mi v ordinaci sedí polovina národa. A na to zatím medicína nezná lék.
Příště ale Frantovi ještě doporučím, aby až bude v tom Bibione na pláži nadávat, že je v moři moc slaná voda a že za to určitě může směrnice o ochraně oceánů, tak ať si na cestu zpátky koupí pořádný karton italského vína. Je sice z Unie, ale aspoň mu po něm na chvíli v hlavě ztichne ta častuška, co se vám tam pere s chutí na dotovaný bůček.
