Článek
Bledé světlo svíček, pach tlejícího listí a vyčpělých politických kariér. Letošní Dušičky na české politické scéně nepatří jen vzpomínkám na zesnulé, ale i oživlým mýtům a zlověstným postavám, které bloumají chodbami ministerstev a děsí zbytky zdravého rozumu těch, kteří ještě nestihli odejít.
Lízátka pro duchy
Půlnoc odbila a nad Černínským palácem se rozprostřela hustá, neprostupná mlha. Nebyla to však obyčejná podzimní mlha. Šlo o zhmotněný diplomatický alibismus, smíchaný s výpary pokrytectví.
Na balkoně stál ministr Macinka a místo zapalování pietních svíček házel do tmy lízátka. Přesně tak totiž nedávno řešil reálnou tiskovou konferenci, kde místo věcných odpovědí na otázku k českému postoji k finskému návrhu omezit vstup Rusů do EU v souvislosti s bezpečnostními a hybridními hrozbami, rozdával novinářům cukrátka.
„Proti ruským sabotážím nejlépe funguje cukr a zbabělá politika,“ mumlal si pod nos, zatímco kolem něj kroužili duchové finských pohraničníků a smutně chrastili vízy udělenými ruským sabotérům.
Spolu s nimi kol ministra kroužil i duch, který připomínal opuštěnou schengenskou hranici, přízrak evropské solidarity i další duch, který vypadal jako bezpečnostní analýza Macinkových podřízených, již ministr nikdy neotevřel.
„Pane ministře, co uděláte, když se objeví další sabotér?“ zeptal se jeden z přízraků. „Záleží na tom, jestli má novinářský průkaz,“ odvětil Macinka. „Pokud ano, dostane lízátko. Pokud ne, vyhodnotíme situaci v širším geopolitickém kontextu.“
V tu chvíli se z mlhy vynořil muž s kanystrem benzinu. Macinka se k němu okamžitě rozběhl. „Pane, vy jste novinář?“ „Ne. Sabotér.“ „Aha. Tak to se omlouvám. V tom případě vám nemám co říct.“
Sabotér se zarazil. Takovou míru diplomatické neproniknutelnosti nečekal ani v nejhorších scénářích ruského ministerstva obrany. Kanystr odložil, vstoupil do nejbližšího kláštera a požádal o azyl. Mniši mu přidělili celu, ve které už téměř sto let přebýval duch nezávislé české zahraniční politiky.
V jeho podzemí ministerští experti dál tiše plakali nad svými ignorovanými posudky, ve kterých marně psali, že finská iniciativa by byla plně v českém zájmu.
Premiér a příměří s vlastními přízraky
O několik ulic dál, ve Strakově akademii, seděl premiér. Místnost osvětlovalo třináct svíček a na stole ležela hromada dokumentů, které nikdo nechtěl podepsat. Premiér byl celý v bílém, kolem krku měl olivovou ratolest a v ruce svěcenou vodu.
„Zaveďme mír!“ zvolal směrem k prázdným novinářským židlím. „Buďte na mě hodní. Já chci jenom, aby všichni respektovali pravdu, fakta a moji interpretaci událostí.“
Byl to zvláštní ale nikoli úplně nový. Babiš totiž skutečně nedávno vyzval média, aby s ním nebojovala, nemanipulovala veřejným míněním, nevytrhávala informace z kontextu a odmítala osobní útoky. Reagoval tím na výzvu šéfredaktorů desítek médií, kteří žádali politiky, aby odmítali násilí a útoky na novináře.
V dušičkové noci však jeho slova získala nečekanou moc. Zpod stolu se začaly vynořovat přízraky jeho starých tiskových konferencí. Jeden držel transparent s nápisem „Kampaň“. Druhý nesl zažloutlou složku „Kdo za to může“. Třetí měl obličej rozmazaný tak dokonale, že připomínal každého, koho premiér kdy obvinil z nespravedlivého zacházení.
„Kdo jste?“ vykřikl Babiš. „Jsme vaše vlastní výroky,“ odpověděly přízraky jedním hlasem. Premiér zbledl. V životě se setkal s mnoha nepříjemnými otázkami, ale s vlastními výroky se dosud nemusel potýkat současně.
„Já jsem to tak nemyslel!“ „Ale řekl jste to.“ „Bylo to vytržené z kontextu!“ „Jakého kontextu?“ „To je právě ono!“ vykřikl premiér. „Vy nevíte, jaký byl kontext!“
Přízraky se začaly smát. Smích se odrážel od stěn a v kanceláři se otevřely všechny šuplíky. Z každého vyletěl jeden zapomenutý slib, obtočil premiéra jako netopýr a zmizel v komíně.
Babiš sáhl po koblihách. Chtěl duchy uklidnit osvědčeným způsobem, jenže v dušičkovém bezčasí se pečivo okamžitě měnilo v prach. „To není možné,“ zašeptal. „Vždyť byly čerstvé!“ „Sliby také,“ ozval se ze stropu hlas neznámého přízraku.
Premiér se rozhodl situaci vyřešit tiskovou konferencí. Postavil se před kameru, narovnal kravatu a začal: „Dobrý večer, vážení občané. Dnes jsem se rozhodl vyhlásit příměří se všemi svými minulými výroky. Od této chvíle se zavazuji, že nebudu útočit na své vlastní věty, pokud ony nebudou útočit na mě.“
Vtom se otevřely dveře. Vstoupil zvláště odpudivý duch faktů a skutečností. „Pane premiére, máte k tomu nějaký důkaz?“ Babiš zhasl svíčky a utekl.
Turek a osmiválec ze záhrobí
Skutečný horor se však odehrával v podzemí ministerstva životního prostředí. Tam, mezi starými pneumatikami, vyřazenými výfuky a hromadami evropských směrnic, přebýval duch automobilismu minulosti.
Uprostřed místnosti seděl Filip Turek, vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal, který svou funkci přestal vykonávat po červencové dopravní nehodě. V dušičkovém příběhu dostal možnost vrátit se alespoň na jednu noc, aby se pokusil vyvolat ducha osmiválce.
Na podlaze měl nakreslený kruh z motorového oleje. Kolem něj ležely svíčky, jejichž plameny měly podivně zelenou barvu. Turek vzal do ruky starou zapalovací svíčku a třikrát zaklepal na blok motoru.
„Ó, velký osmiválci, vrať se mezi nás! Přijď a ukaž, že spalování je věčné!“
Z hlubin podzemí se ozvalo zadunění. Pak další. A nakonec hlas, který zněl jako startování starého dieselového motoru v lednu. „Kdo mě volá?“ „Já, Filip Turek!“ „A co chceš?“ „Aby ses vrátil a dokázal, že žádná emisní omezení nepotřebujeme!“
Nastalo ticho. „Chlapče,“ pravil duch osmiválce, „já jsem motor. Ne ekonomická studie.“ Turek zůstal stát s otevřenými ústy. „Ale přece musíš mít nějaký názor na Green Deal!“
„Mám,“ odpověděl motor. „Když mě špatně seřídíš, kouřím. Když mě přetěžuješ, žeru palivo. A když mě necháš stát třicet let v garáži, budeš potřebovat mechanika.“
Vtom se ze stropu snesl zelený přízrak evropské směrnice. Turek se ho pokusil zahnat hořící pneumatikou, ale plameny se proměnily v tabulku emisních limitů. „To je čarodějnictví!“ vykřikl. „Ne,“ odpověděl duch. „To jsou data.“
Turek se pokřižoval klíčem na kola. Duch osmiválce se rozesmál tak hlasitě, až se otřásly všechny výfuky. „A teď mě nech spát. I já mám právo na důstojný odchod do důchodu.“ Motor naposledy zaburácel a zmizel. Na podlaze zůstal jen malý lístek: „Při příštím vyvolávání přineste argumenty. “
Chodba zapomenutých slibů
Mezitím se v nejhlubším sklepení Strakovy akademie otevřely dveře, které tam podle stavebních plánů nikdy nebyly. Za nimi se rozprostírala nekonečná chodba. Po obou stranách stály regály plné šanonů, složek a krabic. Na každé bylo napsáno jediné slovo: Sliby.
Byly tam sliby o levnějších energiích, jednodušším státě, spravedlivějších daních, rychlejších silnicích, dostupnějším bydlení a konci byrokracie. Některé byly staré desítky let. Jiné ještě voněly čerstvým předvolebním tiskem.
Kolem půlnoci se šanony začaly otevírat. Z jednoho vyskočil slib rychlého stavebního řízení. Měl na sobě montérky a v ruce lopatu, ale místo práce se okamžitě ztratil v bludišti razítek.
Z druhého vyletěl slib levnějších energií. Byl tak průhledný, že přes něj bylo vidět až na fakturu. Z třetího se vyplazil slib, že stát bude hospodařit odpovědně. Ten se pohyboval velmi pomalu, protože na zádech nesl obrovský pytel výdajů a na čele měl razítko „Předáno další vládě“.
Všichni se vydali chodbou směrem k premiérově kanceláři. „Kam jdete?“ zeptal se strážný. „Za tím, kdo nás slíbil.“ „A máte schůzku?“ „Máme předvolební program.“
Strážný zbledl a utekl. Věděl totiž, že proti předvolebnímu programu neexistuje žádná známá obranná metoda. Ani svěcená voda, ani ochranný kruh, ani tisková konference.
Když sliby dorazily do kanceláře, Babiš právě připravoval nové prohlášení. Všiml si jich až ve chvíli, kdy mu jeden z nich položil ruku na rameno. „Pane premiére, přišli jsme se zeptat, kdy nás splníte.“
„To je složitá otázka,“ odpověděl premiér. „Musíme vzít v úvahu mezinárodní situaci, předchozí vládu, rozpočtové možnosti, evropské předpisy a také to, co jste přesně pochopili z našeho programu.“ „Ale vy jste nás slíbil.“ „To ano. Ale slib není totéž co závazek.“
V tu chvíli se všechny šanony rozesmály. A protože byly vyrobeny z recyklovaného papíru, jejich smích zněl jako tisíce starých novinových titulků.
Rozpočet, který začal mluvit
Ve dvě hodiny ráno se stalo něco, co nezažil žádný ministr financí od dob Rakouska-Uherska. Státní rozpočet ožil. Nejdřív se jen zachvěl. Potom se sám otevřel na stole a jeho stránky začaly obracet neviditelné ruce. Z čísel se zvedala mlha a z každé tabulky se ozýval tichý nářek.
Schodek se plazil po stěně jako obrovský pavouk. Veřejný dluh se zvedl ze židle a začal chodit po místnosti. Příjmy se schovaly pod koberec a výdaje se rozběhly ke dveřím.
„Kdo jste?“ vykřikla ministryně, která se přišla ujistit, že její poslední fotografie dobře vyšly. „Jsme výsledkem vašich rozhodnutí,“ odpověděl rozpočet. „Ale já jsem vás jen předložily!“ „A my jsme jen sečetli čísla.“
Ministryně vytáhla kalkulačku a začala zuřivě mačkat tlačítka. Kalkulačka se však rozesmála. „To nepomůže,“ řekla. „Já umím počítat. Neumím vám zařídit, aby se výdaje tvářily jako příjmy.“
Vtom se otevřely dveře a dovnitř vpochodoval duch účetního. Měl šedý oblek, kruhy pod očima a výraz člověka, který už třicet let vysvětluje politikům rozdíl mezi přáním a účetní realitou. „Paní ministryně,“ řekl, „přišel čas na závěrečné vyúčtování.“
Všichni přítomní začali couvat. „To přece nemůžete!“ vykřikl jeden z nich. „Jsou Dušičky!“ „Právě proto,“ odpověděl účetní. „Dnes se účtují i věci, které jste považovali za mrtvé.“ A pak začal číst položky.
Nejdříve sliby. Potom náklady. Pak odklady, výjimky, mimořádné výdaje a kreativní interpretace rozpočtových pravidel. S každou položkou někdo v místnosti zmizel.
Když účetní dočetl poslední řádek, zůstala ministryně sama. Držela v ruce mikrofon a snažila se najít vhodnou formulaci. „Můžeme to ještě nějak komunikovat?“ zeptala se.
Účetní zavřel knihu. „Samozřejmě. Ale čísla to nezmění.“
Krátké zjevení z politického hřbitova
Na hřbitově mezitím panoval klid. Až do chvíle, kdy se začaly otevírat hroby politických hesel. Z jednoho vystoupilo „Bude líp“. Rozhlédlo se, zjistilo, že je pořád co zlepšovat, a okamžitě si lehlo zpátky.
Z druhého vylezl „Konec korupce“. Byl celý zaprášený a ptal se, zda už někdo vyřídil jeho žádost o nové působiště. Z třetího se ozvalo „Odbornost především“. Vylezlo ven, chvíli se rozhlíželo po politické scéně a pak se raději vrátilo do hrobu.
Nad čerstvým hrobem s nápisem „Politická odpovědnost“ stál osamělý hrobník. „A vy čekáte na koho?“ zeptal se kolemjdoucí. „Na viníka.“
„A už se někdo přihlásil?“ Hrobník se smutně usmál. „Zatím se všichni navzájem obviňují, ale nikdo se nechce nechat pohřbít.“
Divadlo pro přeživší
Nad ránem se mlha rozplynula. V Černínském paláci došla lízátka, ve Strakově akademii se rozpadly poslední koblihy a v podzemí ministerstva životního prostředí už jen tiše cvakalo něco, co kdysi bývalo osmiválcem.
Politici se vrátili ke svým povinnostem. Jeden připravoval tiskovou konferenci, druhý nové prohlášení, třetí vysvětloval, že jeho výrok byl špatně pochopen.
Občané vstali, uvařili si kávu a zapnuli zprávy. Na obrazovce se objevil politik s vážnou tváří. „Vláda má situaci pevně pod kontrolou,“ oznámil.
Pak se z obrazovky ozval smích. Nebyl veselý, ale ani úplně zoufalý. Byl to ten druh smíchu, který člověku zbývá, když zjistí, že skutečnost je absurdnější než jakýkoli horor. Poté obrazovka zhasla.
Na Dušičky si tedy můžeme zapálit svíčku nejen za zesnulé, ale také za politické sliby, které odešly příliš brzy, za odborné argumenty pohřbené pod marketingem a za zdravý rozum, který se stále ještě snaží najít cestu z podsvětí.
Jen si dejme pozor, abychom svíčky nezhasili příliš brzy. Některé přízraky totiž nemají rády tmu.
Takže veselé Dušičky. A pokud v noci uslyšíte zaklepání na dveře, raději se nejdřív zeptejte, zda jde o pošťáka, nebo o předvolební program, kterému jste uvěřili.
