Článek
Všichni je máme, všichni se jimi oháníme, a nejde o žádnou esoteriku. Emoce jsou v podstatě chemický mail, který nám tělo pošle, když se děje něco důležitého. Strach nám říká „utíkej“, hněv „bojuj“ a láska „tohle je ten správný genetický materiál pro tvé potomky“.
Jsou tak trochu primitivní, v zásadě je sdílíme s daleko jednoduššími a vývojově staršími organismy, a občas dokážou pořádně zakalit naše uvažování. Ale po tisíce let fungovaly skvěle. Dnes však čelí výzvě: Marku Zuckerbergovi a jemu podobným a jejich armádě algoritmů.
Abychom pochopili, co se děje, musíme si však nejdřív ujasnit, v čem se ty „staré“ emoce od těch dnešních liší. Říkejme jim pro jednoduchost Emoce 1.0 a Emoce 2.0.
V čem je rozdíl?
Emoce 1.0 měly jasný důvod: týkaly se věcí kolem nás. Soused vám ukradl slepici, vy jste se naštvali a šli jste mu to vysvětlit. Byl to cit, který vznikl mezi dvěma lidmi z masa a kostí. Měl svůj začátek, vrchol a pak pomalu odezněl.
Emoce 2.0, neboli ty digitální, se často týkají lidí, které vůbec neznáte. Nepotřebujete k nim souseda ani slepici, stačí vám svítící displej a vteřina času. Jsou totiž uměle vyvolané, instantní, levné a vysoce návykové. Díky patřičnému algoritmu se tak dnes dokážete v osm ráno u kafe vytočit doběla kvůli názoru člověka, který žije v Hrochově Týnci nebo Oklahomě a o jehož existenci jste před pěti sekundami neměli tušení.
Největší háček je však v tom, že naše tělo jejich rozdíl nerozeznává. Když se vytočíte u diskuse na internetu, vypustí do krve stejný stresový hormon, jako by na vás v lese vyskočil medvěd. Rozdíl je v tom, že v lese byste buď utekli, nebo bojovali. U mobilu jen sedíte, kroutíte se a vnitřně se „rozpalujete“.
Proč nás Mark potřebuje naštvané?
Možná si říkáte, proč by se nějaký Mark Zuckerberg nebo inženýři v TikToku starali o to, co cítíte. Odpověď je prostá: Vaše emoce jsou jejich palivo. Sociální sítě nejsou nevinné nástroje na sdílení fotek psů. Jsou to obří psychologické laboratoře a my jsme jejich pokusní králíci. Algoritmus – ten neviditelný mozek v pozadí – nepotřebuje, abyste byli v klidu. Potřebuje, abyste reagovali, a nejlépe formou silných emocí.
Proč? Protože jste-li v klidu, pak počítač záhy odložíte a jdete okopávat záhon. Ale když vás něco pořádně naštve nebo dojme, zůstanete k displeji přikovaní. A „naše“ emoce, balené do datových balíčků, jsou nám jako komodity rozesílány po optických kabelech s cílem vyvolat reakci. Jakoukoliv. Hlavně, když kliknete.
Sítě tak s námi roztáčí dopaminový obchod. Dopamin je látka v mozku, která nás odměňuje, a to příjemným pocitem, často doslova pocitem štěstí. Když vám někdo „lajkne“ fotku, mozek dostane malou injekci dopaminu. Je to jako v hracím automatu – hodíte tam minci či minutu svého času a čekáte, jestli vypadne srdíčko.
Sítím však nejde jen o dopamin. Hrajís námi i méně čistou hru: jde jim o silné emoce jako takové, a postupem času dokonce stále silnější.
A silné emoce, jež upoutávají naši pozornost, kterými nás evoluce vybavila, jsou především ty negativní. Naše pozornost je totiž naprogramována tak, aby nás upozorňovala především na to, co nás může ohrozit.
Sítě nás proto nekrmí jen hezkými věcmi, ale spíše těmi „extrémními“, vyvolávajícími hněv, strach a pohoršení. Algoritmus vám tak nenaservíruje recept na bábovku, ale status někoho, kdo uráží vaše přesvědčení. Ví totiž, že naštvaný člověk od obrazovky neodejde. Píše komentáře, hádá se a hlavně při tom všem konzumuje reklamu. Vaše naštvání se tak mění v dolary pro akcionáře.
Algoritmy sociálních sítí totiž navíc zakrátko vědí přesně i to, kolik rozhořčení potřebujete k tomu, abyste napsali nenávistný komentář, a kolik nostalgie stačí k tomu, abyste si koupili tu předraženou retro herní konzoli.
Propojené emoce
Ironií osudu je, že digitální čili síťové emoce nás potřebují propojené, a tak nás i „propojují“, ale současně izolují víc než kdy dřív. Vytváříme si bubliny, kde nás algoritmus krmí přesně tím typem emocí, které máme rádi. Pokud jste na něco naštvaní, najde vám tisíc dalších stejně naštvaných lidí, abyste se v tom vzteku mohli společně vykoupat.
Je to emocionální echo, které nás utvrzuje v tom, že naše verze světa je ta jediná správná. A tak tu sedíme, každý u svého displeje, prožíváme brutální digitální dramata a pálíme mosty s přáteli kvůli statutu na síti.
Buď miluješ, nebo nenávidíš
Dopad Emocí 2.0 na naše chování je však ještě závažnější. Ztrácíme totiž svou schopnost vnímat „normální“ život.
V digitálním světě totiž neexistují odstíny šedi. Buď něco „totálně milujeme“, nebo je to „naprostý trash“. Naše empatie tak postupně zakrňuje. Místo abychom s lidmi mluvili, nálepkujeme se jako spojenci, nebo nepřátelé. A zatímco dříve jsme se v hospodě pohádali a pak si podali ruce, v éře Emoce 2.0 pálíme mosty s přáteli kvůli jednomu obrázku na síti. Jsme jako emocionální feťáci, kteří potřebují svou denní dávku digitálního dramatu, aby vůbec cítili, že žijí.
Jsou ty city vůbec vaše?
Další část tohoto textu je už jen pro silné nátury. Tvoří však pointu, nad kterou stojí za to se zamyslet, až večer v posteli zase sjedete prstem po displeji: Co když ty emoce, které právě teď cítíte, vůbec nejsou vaše?
Zní to jako z hororového filmu, ale je to realita. Co když jste se nenaštvali proto, že byste chtěli, ale proto, že algoritmus už dopředu vypočítal, že vás tahle konkrétní informace vytočí? Co když vám ji poslal přesně v ten moment, kdy jste byli unavení a vaše obrana oslabená? V éře Emocí 2.0 už totiž nejste pány svých pocitů. Vaše emoce se stávají jen otiskem matematického vzorce, který vás zná lépe než vy sami.
