Článek
Demokracie totiž nestojí jen na volbách. Stojí i na obyčejné schopnosti občanů poznat, kdy někdo říká pravdu, a mluví otevřeně, a kdy nám vypráví něco, co má s pravdou společného asi tolik jako tisková zpráva s upřímným rozhovorem.
Politika je totiž zvláštní profese. Zatímco ve většině zaměstnáních se očekává, že budete říkat pravdu, politika často vyžaduje hlavně mluvit tak, aby nikdo přesně nepoznal, kde pravda začíná a kde končí. Politici tak spoléhají na to, že si i na jejich poměrně průkazné lži zvykneme, že neokážeme rozpoznat opakované fráze, naučené odpovědi i zvláštní úsměvy ve chvílích, kdy by člověk čekal spíš vážnost.
K tomu, abychom poznali, zda politik mluví pravdu, nebo nás vodí za nos, však nemusíme být odborník na to, co říká, ani experty na řeč těla, a už vůbec nemusíme sledovat tiskové konference zpomaleně, jako záznam fotbalového faulu. Stačí si všímat drobných, velmi příznačných projevů.
Jeden sám o sobě být průkazný nemusí. Sejdou-li se však dva, tři nebo čtyři najednou, můžeme si být jisti, že politik klame. Podle čeho to poznáme?
1. Mluví dokonale, a to až nepřirozeně
Věty jsou hladké, bez jediného zaváhání. Každé slovo sedí přesně tam, kde má. Zní to jako tisková zpráva – a většinou to tisková zpráva také je.
Kdo říká pravdu, ten občas hledá slova. Přemýšlí. Udělá malou pauzu, opraví se, někdy i změní formulaci. Přirozená a pravdivá lidská řeč je totiž trochu chaotická. Kdo hladce recituje, má jasno až podezřele rychle. Odpověď vyletí okamžitě, jako když stisknete tlačítko na automatu na kávu: zmáčknete otázku a ven vyjede připravený kelímek s odpovědí.
A stejně jako u automatu někdy zjistíte, že místo cappuccina dostanete cosi hnědého, co se mu ani vzdáleně nepodobá.
2. Opakuje jednu větu pořád dokola
Na každou otázku, bez ohledu na její obsah, přijde stejná odpověď, jen s jiným úvodem. „Děkuji za otázku…“ „Je důležité říct…“ „Já bych k tomu jen doplnil…“ A pak přijde tatáž věta, kterou jste slyšeli už třikrát. Ne proto, že by byla tak přesná nebo přiléhavá, ale proto, že je naučená.
Naučený výrok se však chová jako zaseknutá gramofonová deska – a když moderátor zkusí jinou otázku, je jen otázkou času, než se jehla vrátí do stejné drážky. Profesionální politici tomu říkají „komunikační disciplína“. Zbytek světa tomu obvykle říká „odpověď na úplně jinou otázku“.
3. Oči a hlas si jdou každý po svém
Slova znějí rozhodně, ale pohled bloudí. Strop. Stůl. Papír. Mikrofon. Cokoli, jen ne oči toho, kdo se ptá. Jakoby ten, kdo nemluví pravdu, raději neviděl druhým do očí: bojí se totiž, co uvidí. Mohl by to být náznak toho, že jeho lžím nevěří.
Hlas říká: „Jsem si jistý.“ Pohled říká: „Doufám, že to rychle skončí.“
4. Usmívá se tam, kde není, čemu se smát
Téma je vážné. Otázka nepříjemná. Dopady reálné. A přesto přijde úsměv. Lehkost. Někdy až pobavený výraz, jako by se právě mluvilo o ztraceném deštníku, a ne o miliardách z veřejných peněz.
Úsměv je totiž výborný štít. Zakryje nervozitu, oddálí odpověď a občas vytvoří dojem, že je vlastně všechno v pořádku. Že jsme si jisti, a máme věc v rukou. Problém je, že když se často používá spíše jako náplast nalepená na prázdném místě.
Prodávat politická řešení je však něco jiného, než účinkovat v reklamě na zubní pastu, a příliš častý úsměv politika v situaci, kde ne věci nic zvlášť humorného není, by nás tak měl vést k úvaze, zda se politik neminul povoláním.
5. Neustále zdůrazňuje, že „mluví pravdu“
„Upřímně.“ „Na rovinu.“ „Bez obalu.“ „Řeknu to úplně otevřeně.“
Když někdo použije tyto fráze jednou, nic to neznamená. Když je použije pětkrát během jedné odpovědi, měli bychom zpozornět.
Pravda totiž obvykle nepotřebuje nálepku. Prostě funguje sama. Když ji někdo musí opakovaně oznamovat, začíná to působit trochu jako cedule na dveřích restaurace s nápisem: „U nás je opravdu čisto.“
6. Příliš rychle obviňuje druhé ze lži
Jakmile se na veřejnosti objeví pochybnost, následuje protiútok. „To je lež.“ „To je manipulace.“ „To jsou nepřátelské útoky.“
Důkazy však nepřijdou. Přijde spíš hlasitost. Psychologové tomu říkají projekce: kdo ohýbá realitu, má sklon předpokládat totéž u ostatních. A protože je na to zvyklý, připadá mu to skoro samozřejmé. Je to trochu jako v hospodě, kde první člověk, který začne křičet „všichni ostatní podvádějí“, bývá často ten, kdo právě schovává karty v rukávu.
A ještě jeden detail navíc: postoj těla. Někdy stojí za to sledovat i to, jak politik stojí. Člověk, který se dlouhodobě hrbí, stahuje ramena a působí, jako by se chtěl trochu zmenšit nebo schovat za vlastní řečnický pult, často dává najevo něco, co slova neprozradí. V lidovém jazyce se tomu říká pokřivená páteř. Je to samozřejmě metafora. Nikdo neměří morálku podle ortopedického vyšetření. Ale řeč těla někdy prozradí víc než celé tiskové oddělení.
