Článek
Václav Klaus se v posledních rozhovorech opět pustil do svého oblíbeného terče. Václav Moravec je podle něj „škůdce národa“, který ovládá veřejnoprávní prostor. Není to ale spíše tak trochu naopak?
Při pohledu na Klausovo vlastní „státotvorné“ portfolio se totiž zdá, že ta diagnóza škůdcovství sedí spíše na někoho, kdo už dekády mrzutě bručí ze zámečku na Hanspaulce. Psychologie tomu říká projekce: jde o sklon připisovat vlastní nešvary druhým.
Je to tak až dojemné. Člověk by skoro zapomněl, že Václav Klaus byl kdysi prezidentem, a ne jen naštvaným glosátorem všeho, co se hýbe. Jeho aktuální křižácké tažení proti Moravcovi má ale jeden háček – strašně z něj čiší čistá, a opravdu, ale opravdu nefalšovaná závist.
Moravec má totiž něco, co Klausovi po amnestii v roce 2013 definitivně došlo: diváky, kteří ho berou vážně, a sledovanost, o jaké se Klausovým přednáškám pro tři věrné v Institutu může jen zdát. Zatímco Moravec „škodí“ tím, že se ptá, Václav Klaus nám tu za ta léta stihl „prospět“ hned několika způsoby:
- Privatizační tvořivost: Geniálně nastavený proces, po kterém nám zbyla hromada tunelů, v nichž by se ztratilo i pražské metro.
- Amnestie jako tečka: Amnestie z roku 2013, která byla tak „populární“, že starostové hromadně sundávali jeho portréty ze zdí, aby nemuseli vysvětlovat dětem, proč pan prezident pustil domů tolik „šikovných“ kamarádů.
- Východní vítr: Jeho neutuchající obdiv k autoritářským režimům a označování kritiků Putina za blázny mu vyneslo pověst muže, který hájí zájmy úplně jiného národa, než je ten náš.
Už před lety si toho všimli i v zahraničí. Časopis The Economist ho trefně popsal jako „mrzutého strýce Václava“ (Grumpy Uncle) z Prahy, který při jakékoli zmínce o Evropské unii nebo jiné názorové konkurenci začne okamžitě bručet. Podle nich to byl neuvěřitelně bojovnýý tip, jehož hlavní disciplínou bylo urážet kohokoli, kdo nebyl on sám.
A pak je tu samozřejmě ta legendární disciplína: mezinárodní logistika psacích potřeb. Pamatujete na ten slavný chilský incident? Zatímco chilský prezident mluvil o spolupráci, náš Václav v přímém přenosu předvedl, jak se „privatizuje“ protokolární pero. Ta soustředěná tvář, ten bleskový pohyb pod stůl a ten vítězný výraz „tohle už mi nikdo nevezme“ – to byla vlastně celá jeho politická kariéra v kostce. Rychle si něco přivlastnit, tvářit se u toho jako největší intelektuál planety a pak všechny, kdo si toho všimli, označit za nepřátele státu.
Takže když nás teď pan profesor varuje před „škůdcem“ Moravcem, je to jako by kůrovec varoval lesníka před tím, že má moc hlučnou motorovou pilu. Možná by stačilo, kdyby pan exprezident přestal hledat škůdce v televizním studiu a zkusil se raději podívat do zrcadla – jestli mu ho tedy v rámci nějaké další „transformace“ někdo nezabavil i s tím chilským pouzdrem.
