Článek
Klid. Úsměv. Dívat se lehce nad hlavy novinářů. „Děkuji za otázku, je ale důležité ji zasadit do širšího kontextu…“ Širší kontext je skvělý: není potřeba nic konkretizovat.„Zadlužení je potřeba vnímat jako dlouhodobý proces…“ Proces zní bezpečně. Nemá konec, jen fáze. Fáze se dají vysvětlit, přeformulovat, případně přesunout. Dluh jako proces — ano, to je dobré.
Letmo kontroluji svůj obraz. Stojím správně? Kostým je v pořádku? Úhel kamery neutrální? Co večer na sociální sítě? Příspěvek o odpovědném přístupu s fotkou? Ne z kanceláře — to už je okoukané. Možná video do třiceti vteřin, shrnutí pro laiky, algoritmus je nevyzpytatelný.
„Česká republika má stále velmi dobrou výchozí pozici…“ Vždycky ji máme. I když se zhoršuje, pořád je výchozí. Některé státy taky měly výchozí pozici. Pak už neměly. Řecko, Argentina… ale to se nehodí říkat nahlas. To by se někdo mohl začít ptát, kam to vede. A kam to vede, to se říká až později. Nebo vůbec.
„Je třeba zdůraznit, že dodržujeme zákonné limity…“ Dodržujeme je výkladem. A když už limity nejsou pohodlné, mluví se o jejich aktualizaci. Aktualizace zní pozitivně. Nikdo nechce být proti aktualizaci. A zatímco mluvím o struktuře dluhu, v duchu přidávám: nejdůležitější je být vidět a působit klidně.
A veřejnost? Fascinuje mě, že lidem vlastně nevadí, co se děje a co pro ně dluh znamená. Jejich příjmy, úspory, úvěry. Čím víc se zadlužujeme, tím menší emoce. Možná proto, že když se dluh vysloví klidným hlasem a doplní se grafem s barevnými sloupci, přestane být nebezpečný. Skoro jako by patřil k normálnímu chodu věcí.
Počkat — nevyšlo už nové hodnocení na Facebooku? Algoritmus je nevyzpytatelný. Co když nejsem dost vidět? Co když někdo jiný sklízí lajky za jednoduchou větu? Možná bych měla dát příspěvek. Něco o odpovědném přístupu. S fotkou.
„Naše fiskální politika je odpovědná a předvídatelná…“ Odpovědná vůči komu? Předvídatelná pro koho? Nevadí. Zní to dobře. Hlavně plynule mluvit. Plynulost vytváří dojem kontroly. A kontrola uklidňuje.
Jen si říkám… mlžím dneska dost? Nevidím v očích novinářů úplnou jistotu. Někteří možná až příliš chápou. To není ideální. Přidat větu o strukturálním saldu a dlouhodobé udržitelnosti — to vždy trochu zamlží obrysy.
„Děkuji, pokud nejsou další dotazy…“ Dobře. Žádné další dotazy. To je nejlepší výsledek. Dluh běží dál, proces pokračuje a tiskovka proběhla v klidu.
Večer, když si zkontroluji feed, lehce se usměju. Tenhle tanec mezi pravdou, prezentací a očekáváním veřejnosti je náročný, ale absurdně fascinující. Možná právě v tom spočívá magie: nejdůležitější není, co lidé vědí, ale jak si myslí, že to vypadá. Nejdůležitější není, jaké to je, ale jak to vypadá.
