Článek
Spojení motorismu a politiky v sobě nese zvláštní paradox. Zatímco auto pro většinu z nás symbolizuje svobodu pohybu, v určitých politických kruzích se touha po rychlých autech potkává s touhou po rychlých řešeních, takže jejich stoupence spojuje nejen zájem o motorismus, ale i sklon ke zvláštní prací s pravicí.
Jako by člověk, který miluje zvuk motoru, zároveň toužil po světě, kde se problémy vyřeší jedním razantním šlápnutím na plyn. Důvodem je možná to, že silnice učí jednoduché logice: já jedu, ostatní překážejí. Od té je totiž už jen krůček k politickému světovému názoru, v němž jsme „my“ obránci svobody a „oni“ silničními, ale i civilizačními retardéry, ať už jde o cyklisty, chodce, nebo kohokoli, kdo se odváží přemýšlet trochu složitěji. A tak existují na politické mapě útvary, jejichž příslušníky či obdivovatele nespojuje ani tak láska k automobilům, jako fascinace silou a řádem, někdy i gesty, která se pohybují nebezpečně blízko pohybovým vzorcům známým z učebnic dějepisu.
Motorismus je přitom v zásadě krásná věc. Auto je svoboda, pohyb, autonomie, a kdo by neměl rád romantiku silnice? Problém nastává ve chvíli, kdy se kolem volantu začne formovat ideologie s černobílým viděním světa. Svobodný pohyb po silnicích nesporně vyžaduje řád a disciplínu, ne však za cenu toho, že jejich zastánci tvrdí, že zatímco oni brání svobodu, všichni ostatní jsou zelení extremisti. V opačném případě je totiž svět plný nepřátel, vůči nimž je třeba se vymezit, nejlépe razantně. Jako by přílišná obliba blinkru ohrožovala voliče.
Samozřejmě, většina motoristů jsou normální lidé, kteří chtějí jen zaparkovat bez infarktu, stejně tak většina politiků nemá v úmyslu mávat ničím jiným než vlajkou. Ale přesto je zajímavé sledovat, že když se spojí adrenalinem sycený motoristický hněv s politickým marketingem stylu „pevná ruka a žádná pochybnost“, vzniká směs, která má do svižného roadtripu daleko. A někdy je ta ruka zvednutá až podezřele vysoko.
