Článek
Ten zjevný stav „politického vyhoření“, který politici demonstrují, začíná být pro stát nebezpečný – ve stresu se totiž dělají ta nejhorší rozhodnutí. Proto přicházíme s radikálním receptem na záchranu jejich duševního zdraví i naší národní psychiky. Je jím svatá a prostá upřímnost.
Představte si ten průlom: ministr se postaví k řečnickému pultíku a místo naučených frází řekne: „Víte co, já k tomu rozpočtu vlastně nemám co říct, protože těm tabulkám v Excelu nerozumím ani já, ani moji poradci. Popravdě se mi o těch číslech už i zdá. Pojďme si radši dát kafe a my to zkusíme znovu od nuly.“ Prvních pět minut by byl šok. Národ by ztuhl u obrazovek. A pak? Pak by přišla úleva. „Hele, on je to taky jenom člověk, co v noci nemůže spát, protože nerozumí složenému úročení.“ Ale pak by pocítil neskutečnou úlevu – konečně někdo, kdo nelže sobě ani nám. A politikovi by spadl kámen ze srdce tak velký, že by to zaznamenaly i seismografy v Průhonicích.
A pak je tu druhý příklad, náš oblíbenec, ministr pro věci, co se nedaří. To je člověk, jehož agenda zahrnuje vše od nefunkčních IT systémů po nečekané sněžení v lednu. Jeho projev by byl vrcholem terapie: „Dobrý den. Dneska se opět nepovedlo vůbec nic. Opravil jsem jeden formulář a rozbil tím tři zákony. Vůbec netuším, jak to spravit, a upřímně – včera jsem v kanclíku radši jenom skládal vlaštovky.“
Možná se politici bojí, že by je voliči za takovou pravdu ukamenovali. Ale co když je to naopak? Možná by to byla ta nejúspěšnější kampaň v dějinách. Protože v moři hrané neomylnosti je poctivé pokrčení rameny tím nejsilnějším gestem, a v době, kdy se každý tváří jako mistr světa v oboru „Všechno-Vím-Všechno-Znám“, by jedno poctivé lidské „nechápu, jak to funguje“ mohlo působit jako politický zázrak. Místo budování obrazu neomylných polobohů, kteří se hroutí pod tíhou vlastní masky, by se z nich stali lidé. A s lidmi se, na rozdíl od unavených strojů na fráze, dá aspoň mluvit.
Stát totiž neohrožuje neznalost, ale snaha ji za každou cenu zamaskovat křečí. Tak co, pánové a dámy v područí stresu, zkusíte to? To „nevím“ je totiž neuvěřitelně osvobozující.
