Článek
Rozdíl mezi lháři a těmi, které lze nazvat „podlými lháři“ nimi není v kvantitě ani tématech jejich tvrzení. Spočívá v jejich zákeřné strategii, která z nás všech dělá rukojmí.
První kategorie: Popírači reality
Ti první, „klasičtí“ lháři, jsou v podstatě defenzivní. Tvrdí, že něco, co se prokazatelně stalo, se ve skutečnosti nestalo. Je to lež typu „já jsem tu vázu nerozbil“, i když vám střepy křupou pod botami.
S těmito lidmi je to sice těžké, ale stále se pohybujete v poli měřitelné reality. Existují důkazy, svědci, záznamy. Jejich lež je sice otravná, ale je to zeď, do které lze většinou i velmi účinně, bušit argumenty.
Druhá kategorie: Architekti pastí
Pak jsou tu ale ti druzí. Podlí lháři. Jejich metoda je útočná a mnohem sofistikovanější, byť tyto lži občas šíří lidé mentálně jednodušší.
Netvrdí, že se něco nestalo – oni tvrdí, že se stalo něco, co se nikdy neudálo. A co je nejhorší: konstruují tyto události tak, aby byly v podstatě nevyvratitelné.
Jsou to mistři v tvrzeních typu „v zákulisí se šeptá“, „mám informace z tajných zdrojů“ nebo „všichni víme, jak to bylo doopravdy“. Tito lidé nechtějí argumentovat ani se v diskusi dobrat pravdy. Kladou past. Vědí, že jakmile se s nimi začnete přít a snažit se jejich tvrzení logicky vyvrátit, prohráli jste.
Nemůžete totiž dokázat neexistenci něčeho, co neexistuje a nikdy neexistovalo, většinou proto, že si to prostě vymysleli.
Je to jako bojovat s mlhou – čím víc do ní tlučete, tím víc vás pohlcuje. Jakákoli snaha o racionální oponování jen zvyšuje dosah jejich výmyslů. S lidmi, kteří operují v sféře neověřitelného, nemá smysl ztrácet ani vteřinu drahocenného času.
Komerční těžba hněvu
Nejsmutnější na celém fenoménu je, že tito šiřitelé „alternativních pravd“ nejsou v boji sami. Mají mocné spojence v podobě sociálních sítí a blogerských platforem.
Provozovatelé těchto digitálních arén totiž dávno zjistili, že pravda je nudná a málo vydělává. Negativní emoce, hněv, rozhořčení a nekonečné hádky v komentářích pod nevyvratitelnými lžemi – to je to pravé „digitální zlato“.
Algoritmy proto přímo i nepřímo tyto toxické obsahy podporují, protože čím víc se lidé hádají, tím déle na platformě zůstávají. Je to cynický byznys s lidskou důvěřivostí a přirozenou snahou dobrat se pravdy.
Ektoplazma v obýváku
To, co tito lidé a stroje kolem nás produkují, není jen text nebo video. Je to cosi lepivého. Je to jakýsi psychologický plazmatický sliz, velmi podobný tomu, který v osmdesátých letech v kině děsil i bavil diváky filmu Krotitelé duchů, a který byl materializovanou formou negativních emocí.
Ten sliz ucpává naše vnímání, špiní naše vztahy a činí veřejný prostor neobyvatelným.
Rozdíl oproti filmu je v tom, že zatímco tam se hrdinové s protonovými batohy nakonec objevili a město vyčistili, k nám žádní krotitelé nejspíš nepřijedou. Nikdo to za nás neuklidí.
Jedinou obranou je odmítnout do toho slizu vůbec vstupovat – nekrmit trolly, nepřít se o nevyvratitelném a nenechat si komerčně vytěžovat vlastní vztek.
Poslední záchrana: Hitchensova břitva
Pokud přece jen hledáte nástroj, jak se v tomto slizu nezalknout, existuje jedna účinná „myšlenková břitva“. Říká se jí Hitchensova břitva a zní: „Co lze tvrdit bez důkazů, lze také bez důkazů odmítnout.“ Je to prosté – pokud někdo vypustí tvrzení, které nelze doložit ani ověřit, nemusíte se namáhat s jeho vyvracením. Stačí ho prostě nebrat v potaz. Je totiž téměř jisté, že jde o lež. Uplatnění tohoto mentálního pravidla je tou nejrychlejší cestou, jak si v digitální éře zachovat zdravý rozum.
