Článek
Bylo nebylo, žili na světě lidé, kteří si říkali komunisté. Ti měli jednoho velikého nepřítele – imperialisty, zvané též štváči z Wall Streetu. Tito imperialisté se neštítili se pomocí zbraní, pořízených za peníze vydřené z dělníků, zmocňovat cizích států, ideálně těch menších a hůře bránitelných.
Komunisté byli kvůli této hrozbě nuceni zbrojit a utahovat si opasky tak pevně, až jim občas vypadl oběd. Naštěstí však měli k dispozici zázračné učení zvané marxismus-leninismus, které jim v boji pomáhalo.
Ti nejuvědomělejší z nich toto učení vyučovali na školách a jejich žáci je poslušně opakovali, často slovo od slova, aby se náhodou něco nepochopilo špatně. Mezi tyto uvědomělé patřil i jistý Švec či Ševčík, který marxismus-leninismus vyučoval na jedné vysoké škole a činil tak s bytostným přesvědčením.
Čas však běžel, a jak se v pohádkách říká, po určité době oponou trhl. Imperialisté zeslábli, zestárli, nebo se alespoň přestali tvářit dostatečně hrozivě, a boj proti nim přestal být sexy. Komunisté, spolu s dalšími osvícenými, takzvanými hnědáky, dříve nepřáteli, nyní bratry ve zbrani proti nepřátelům novým, dali hlavy dohromady, aby vymysleli novou strategii. Při této tvorbě se nechal slyšet i nám známý Švec či Ševčík, který v té době z ne zcela objasněných důvodů začal veřejně vystupovat v přestrojení za postarší indiánku. Zřejmě proto, aby tím dodával diskusi duchovní rozměr, i lehce karnevalový nádech.
Když pak všichni hlavy znovu zvedli, měli jasno. Za nového vůdce si vybrali jakéhosi Trumpetu. Zalíbil se jim, protože nosil červenou čepici, což byla barva, kterou měli rádi už dřív, jen v trochu jiném odstínu. Obdivovali i jeho rozhodnost, sílu a schopnost říkat jednoduché věty velmi nahlas. A v neposlední řadě i jeho oranžovou hlavu, která působila dojmem, že je neustále připravena k boji.
Při volbě se poohlédli i po názorech svých bývalých soudruhů, dnes spíše soukmenovců, na Velké Rusi. Ti u svých stakanů vodky Trumpeta rovněž obdivovali, často se zalykavým pláčem nad tím, že jim Bůh nenadělil podobně ráznou postavu. Museli se tak spokojit se svým poněkud nedorostlým vůdcem, který většinu času trávil zalezlý v krytu, kde statečně bojoval s mapami.
Komunisté však nebyli ve své ideové křeči sami. Trumpetovi tradiční stoupenci na západních březích evropského kontinentu byli snad ještě bezradnější. Trumpetovy imperiální sklony jim nešly pod fousy a hrozily rozbitím jejich pracně budované nadnárodní Internacionály.
I oni se proto vrátili ke svému vzdělání a s jistým překvapením v něm objevili zapomenuté úlomky učení o nedotknutelnosti národních hranic a právu národů na sebeurčení. Nešlo sice o zrovna ústřední kapitoly jejich ideologie, ale v nouzi dobré i zaprášené heslo. Nezbylo tedy než se jím ozbrojit a proti Trumpetovi vytáhnout do boje – a to i po boku těch, jimiž dříve okázale pohrdali. Stanuli tak vedle liberálů, které ještě nedávno považovali za změkčilé snílky, a s kamennou tváří předstírali, že přesně takto to chtěli od samého začátku.
Poučení z pohádky?
Svět se sice mění, ale lidská schopnost převlékat kabáty zůstává věčná. Kdo včera bojoval proti imperialismu, dnes ho obdivuje – pokud má správnou barvu čepice. A ideologie? Ta není kompasem, ale šatní skříní: vždy se v ní najde něco, co se zrovna hodí. A když ne, vždy se dá doplnit o indiánský kostým.
