Článek
Svět víry je fascinující. Začíná u dětí, které s rozzářenýma očima čekají na Ježíška. Je to období nevinnosti, kde zázraky patří k věci a logické mezery v tom, jak jeden člověk obslouží celou planetu během jedné noci, se prostě neřeší. Pak jsou tu lidé, kteří i v dospělosti potřebují pohádky – hledají v nich únik z reality, kde dobro vždy vítězí a zlo je po zásluze potrestáno.
Nejnebezpečnější skupinu však tvoří ti, kteří si svou dětskou nekritičnost přenesli přímo do volebních místností. Věří politickým slibům o trvalém růstu mezd pro všechny bez ohledu na výkon ekonomiky nebo o světě bez dluhů a nepříjemných povinností. Na rozdíl od dětí ale tito „věřící“ určují skrze své volební lístky směřování celého státu.
Proč tomu tak je? Psychologie nabízí několik jasných odpovědí:
- Touha po jistotě v chaosu: Svět je složitý a vyčerpávající. Pokud někdo přijde s jednoduchým, černobílým řešením, mozek na něj reaguje jako na okamžitou úlevu. Je to psychologický obranný mechanismus před úzkostí z nejistoty.
- Kognitivní zkreslení (Confirmation Bias): Máme přirozenou tendenci věřit informacím, které potvrzují naše přání, a ignorovat fakta, která je vyvracejí. Pokud chci vyšší důchod, uvěřím tomu, kdo mi ho slíbí, i když v hloubi duše vím, že státní pokladna zeje prázdnotou.
- Delegování odpovědnosti: Věřit na politické spasitele je pohodlné. Snímá to z nás zodpovědnost za vlastní život. „Oni“ to zařídí, „oni“ to vyřeší za nás.
- Emocionální apel: Populisté necílí na rozum, ale na emoce – strach nebo naději. A emoce jsou v našem mozku evolučně mnohem starší a silnější než jakákoliv ekonomická tabulka nebo racionální argument.
Zatímco dítě z víry v Ježíška přirozeně vyroste, tito voliči v pohádkách uváznou navždy. Problém je, že účet za jejich „víru“ pak v reálném světě platíme my všichni. Právě proto je pojem populismus stále aktuální – není to jen politická nadávka, je to diagnóza stylu, který parazituje na naší vnitřní dětské touze po zázracích na počkání.
