Článek
Ptáme-li se po kořenech dlouhodobějšího vývoje, který vyústil v současný stav, a začneme-li s jejich hledáním v USA, pak se s jistou nadsázkou nemůžeme ubránit vzpomínce na výborný film Wall Street (1987). V něm totiž zazněl z úst Michaela Douglase jeden z nejtoxičtějších výroků moderní historie: „Chamtivost je dobrá“ (Greed is good).
Nejde pochopitelně o doslovnou příčinu, ale o výstižnou metaforu ducha doby, který postupně legitimizoval, v USA i jinde, bezohledné hromadění majetku.
Sám Michael Douglas, který ve filmu ztvárnil postavu investičního žraloka Gordona Gekka, později veřejně vystoupil s varováním, že toto heslo bylo pochopeno tragicky špatně. Místo filmové satiry se stalo návodem pro generaci dravců, kteří uvěřili, že bezohledné hromadění majetku je nejvyšší ctností. Douglas zdůraznil, že tato ideologie je hluboce škodlivá a rozleptala základy veřejného blaha.
Architekti nerovnosti: Od Reagana po Trumpa
Éru nerovnosti a koncentrace majetku odstartovala v USA v 80. letech série daňových reforem, které zásadně změnily pravidla hry. Nejvyšší sazba daně z příjmu fyzických osob klesla ze 70 % na 28 %. Podle dat Congressional Budget Office a World Inequality Database vzrostl od té doby podíl příjmů horního 1 % v USA z přibližně 10 % na více než 20 % . Nikdy v historii k ničemu podobnému nedošlo.
Současně k tomu přispěly i další faktory, jako globalizace, technologické změny či oslabení odborů, které společně proměnily strukturu americké ekonomiky. Například podíl zaměstnanců v odborech v USA klesl zhruba z 20 % v roce 1983 na přibližně 10 % v posledních letech (Bureau of Labor Statistics).
Slibovaný efekt, že bohatství „prokape“ k chudším, se nikdy nedostavil, aspoň ne v míře, která byla původně očekávána. Naopak, kapitál se začal kumulovat u úzké špičky a reálné mzdy střední třídy začaly po očištění o inflaci stagnovat. Podle Pew Research Center rostly reálné mzdy střední třídy v USA v tomto období jen velmi pomalu i ve srovnání s růstem produktivity.
Tento proces pak vyvrcholil nástupem Trumpa. Jeho administrativa posunula vliv ekonomických elit na politiku na novou a dříve nebývalou roveň. Do klíčových státních funkcí a poradních sborů pronikli lidé z jeho superbohatého okolí – miliardáři z Wall Street a techmagnáti, kteří začali přímo ovlivňovat legislativu.
Příkladem za všechny je Tax Cuts and Jobs Act (2017), zákon, který opět drasticky snížil daně korporacím a nejbohatším, čímž dále prohloubil rozpočtový deficit a nerovnost. Podle analýz Tax Policy Center získaly největší absolutní i relativní daňové úlevy z této reformy nejvyšší příjmové skupiny.
Velký volební paradox
Zde narážíme na jeden z největších paradoxů současné americké politiky. Trumpa a jeho politiku „vlády bohatých pro bohaté“, která zlepšila postavení bohatých a zhoršila postavení chudších, masivně podpořili právě ti, kteří z ní neměli téměř žádný ekonomický prospěch.
Lidé z chudších regionů a rozpadajícího se průmyslového srdce Ameriky uvěřili rétorice, že miliardář z New Yorku je jejich hlasem proti elitám. Analýzy volebních dat ukazují, že podpora Trumpa narostla především v regionech postižených deindustrializací (tzv. Rust Belt).
Pozornost voličů byla odvedena od daňových zákonů a sociálního pojištění směrem ke kulturním válkám a boji proti přistěhovalcům, zatímco oligarchové v pozadí dál upevňovali svou moc nad státem.
Evropský protipól: Pokrytectví elit
Zatímco v USA vidíme dravý kapitalismus bez masky, Evropa trpí jiným neduhem: napětím mezi deklarovanými hodnotami a jejich praktickými dopady.
Evropské elity se často prezentují jako morální kompas světa, prosazují ambiciózní „zelená řešení“ a progresivní sociální inženýrství. Problémem je, že dopady těchto politik – od drahých energií až po omezení mobility – dopadají nerovnoměrně, a často citelněji na nižší a střední třídu. Například podle Eurostat vydávají nízkopříjmové domácnosti výrazně vyšší podíl svých příjmů na energie než domácnosti bohatší.
Pro miliardáře v Davosu nebo v bruselských kancelářích je snadné mluvit o uhlíkové stopě, když jejich životní standard zůstává nedotčen. Jsou to však běžní a především chudší lidé, kteří platí významnou část účtů za politiku, kterou si sami často přímo nevybrali. Debaty o tzv. „energetické chudobě“ se v EU v posledních letech výrazně zesílily, zejména po růstu cen energií v letech 2021–2023.
Tento propastný rozdíl mezi kázáním a žitou realitou vyvolává v Evropě podobný hněv, jaký v USA vyvolává rostoucí vliv ekonomických elit. Lidé cítí, že jsou nuceni se uskromňovat, zatímco ti, kteří pravidla určují, létají soukromými tryskáči na summity o klimatu.
Co Česko?
Český kontext tento trend do jisté míry potvrzuje: podle dat ČSÚ tvoří výdaje na bydlení a energie u nejnižších příjmových skupin výrazně vyšší podíl rozpočtu než u vysokopříjmových domácností, což zvyšuje jejich zranitelnost vůči cenovým šokům.
Zároveň i v Česku v posledních volbách došlo k určitému „volebnímu paradoxu“ podobnému USA: část voličů z ekonomicky slabších regionů dlouhodobě podporuje politická hnutí, která prosazují spíše nízké daně, fiskální restrikci nebo pro-podnikatelská opatření, která nemusí mít přímý redistributivní efekt ve prospěch těchto skupin.
Cesta z chaosu?
Dnešní globální chaos je tak výsledkem dvou stran téže mince. Na jedné straně stojí nekontrolovaná chamtivost maskovaná za svobodu trhu, na druhé morální nadřazenost elit maskovaná za obecné blaho. V obou případech je výsledkem nespokojená většina, která se cítí být podvedena systémem, a ztráta důvěry institucí.
Skutečná změna nezačne dalšími regulacemi, které zruinují ty nejchudší, ale ani bezbřehým spoléháním na trh. Daleko spíše se svět bude muset vrátit k pravidlům, která jsou férová pro všechny, a uvědomit si, že společnost nemůže dlouhodobě přežít, pokud se její bohatství a odpovědnost dělí způsobem, který je hluboce nespravedlivý.
