Článek
Prozkoumejme, proč je pro většinu tak těžké zvolit si cestu morální integrity a proč se z demokracie stává spíše souboj o to, kdo koho legálně „zkásne“.
Ekonomika „toho druhého“
Problém většiny často spočívá v motivaci. Velmi snadno se zformuje skupina, kterou spojuje vidina okamžitého materiálního zisku. Demokracie by však neměla být pojímána hostina na účet menšiny?
Matematika demokracie bývá totiž prostá: pokud slíbíte benefity, které zaplatí „ti druzí“ (úzká skupina úspěšných, budoucí generace nebo neviditelná menšina), většina vám na to ochotně kývne. Vzniká tak spojenectví lidí, kteří nehlasují pro vizi, ale pro vlastní peněženku, do které se přelívají peníze těch druhých.
Menšina, která ví, že ji systém hodlá „zkásnout“, sice nemusí hned ztrácet ke státu loajalitu, může se však po čase začínat poohlížet jinam. Společnost se tak štěpí na ty, co čerpají, a ty, co jsou nuceni to financovat.
Morálka jako nechtěné zboží
Ještě složitější je to s morálkou. Morální integrita, sebekázeň a ohleduplnost jsou hodnoty, které společnost drží pohromadě a dlouhodobě ji dělají bohatší i šťastnější. Problém je, že “ zvonku to tak občas nevypadá", protože zvenku „nechutnají“ tak dobře jako dotace nebo příspěvek na ruku.
Morálka totiž často vyžaduje oběť nebo nepohodlí v přítomnosti, aby se dostavila prosperita v budoucnosti. A ruku na srdce: získáte většinu pro program, který slibuje „krev, pot a morální odpovědnost“, když vedlejší stánek nabízí „pohodu na dluh“?
Když se většina fatálně plete
Historie je hřbitovem rozhodnutí, která posvětila většina, aby pak sledovala vlastní pád. Stačí vzpomenout na demokratický nástup totalitních režimů ve 20. století, kdy se dav nechal opít vidinou národního či třídního prospěchu na úkor „těch druhých“. Většinový souhlas tehdy nebyl důkazem pravdy, ale kolektivním zatměním svědomí, za které pak společnost platila desetiletí.
Jak vrátit morálku do hry?
Kudy ven? Většina není zárukou pravdy, je jen zárukou síly. Pokud chceme, aby společnost přežila, musíme do systému „propašovat“ mechanismy, které krátkozrakost většiny brzdí.
Patří sem silné nezávislé instituce, ústavní pojistky chránící menšiny a především vzdělávání k odpovědnosti – aby si volič uvědomil, že co dnes „zdarma“ získá, zítra zaplatí rozkladem vlastního prostředí.
Možná je čas přestat uctívat většinu jako neomylného boha a začít ji vnímat jako odpovědnost, kterou musíme neustále kultivovat.
Závěrem
Žijeme v době, kdy se pravda měří počtem lajků a hlasů. Ale ruku na srdce: hlasovali byste pro přísnou morálku, kdyby vám soused nabídl „peníze zdarma“?
