Článek
Proč jsme jeho varování vyměnili za levný plyn a naivní víru v „demokratizaci“ impéria?
Když T. G. Masaryk studoval ruskou duši, nedělal to z bezpečí kavárny. Prošel Rusko křížem krážem, mluvil s tamními intelektuály i mužiky a pochopil to, co dnešní západní elity bolestivě zjišťují až nyní: Rusko není jen jiný stát, je to jiný vesmír s odlišným chápáním času, práva i lidského života.
Kult násilí a asijská despocie
Masaryk v knize zdůrazňuje, že Rusko nikdy neprošlo evropskou renesancí ani reformací. Zatímco Evropa se po staletí učila úctě k jednotlivci a právu, Rusko zůstalo zakotveno v teokracii a absolutismu. Masaryk si všiml, že ruský stát není postaven na smlouvě mezi svobodnými občany, ale na čistém násilí a slepé poslušnosti.
Podle něj je ruská politika v podstatě „vnější expanze řešící vnitřní zahnívání“. Pokud má vládce problém doma, vyveze ho za hranice v podobě tanků. Právě proto Masaryk o Rusku mluvil jako o „asijské despocii v evropském kabátě“. Ten kabát je dnes už sice značně potrhaný, ale my se stále tváříme, že pod ním najdeme evropského gentlemana, se kterým se lze dohodnout.
Pravda jako zbytečný luxus
Dalším klíčovým postřehem je ruský vztah k pravdě. V Rusku není pravda cílem, ale nástrojem moci. Masaryk si všiml hlubokého ruského nihilismu, který dokáže cynicky popřít i nos mezi očima, pokud to zrovna slouží státnímu zájmu.
Zatímco my v Evropě se snažíme o dialog a hledání konsensu, ruská diplomacie používá slova jen jako kouřovou clonu pro pohyb armád. Masaryk varoval, že věřit ruskému slovu bez jasné demonstrace síly je projevem slabomyslnosti. Přesto jsme celé dekády budovali vztahy na „vzájemné důvěře“, kterou Moskva od počátku považovala za naši slabost.
Masaryk jako dnešní „válečný štváč“?
Je fascinujícím a smutným paradoxem, že kdyby T. G. Masaryk dnes předstoupil před českou veřejnost se svými nekompromisními postřehy o ruské agresi a nutnosti bránit se jí se zbraní v ruce, byl by nepochybně částí společnosti onálepkován jako „válečný štváč“. Ten, který za první světové války budoval legie a věděl, že svobodu si nelze vyprosit u diktátora, by dnes musel poslouchat lekce o nutnosti „míru za každou cenu“ od lidí, kteří mír zaměňují za kapitulaci.
Ti, kteří se dnes nejhlasitěji zaklínají českým národem a „vlastenectvím“, by se měli namísto prázdných hesel více seznámit se skutečnými myšlenkami svých nejvýznamnějších představitelů. Právě Masaryk totiž velmi dobře věděl, že český národní zájem leží v pevném ukotvení na Západě, protože v ruském objetí hrozí národům jen asimilace nebo útlak.
Proč se odmítáme učit od vlastních velikánů?
Jak je možné, že jsme měli v rukou takto přesný manuál, a přesto jsme do ruské pasti vběhli s otevřenou náručí? Masarykovy teze o tom, že Rusko rozumí pouze síle a že jeho „mírové návrhy“ jsou jen pauzou na přezbrojení, ležely v knihovnách, zatímco evropští lídři věřili, že obchodem civilizují barbara.
Ukazuje se, že onen „pragmatismus“, kterým jsme se oháněli při podepisování kontraktů s Kremlem, byl ve skutečnosti jen ignorancí dějin. Otázka pro nás všechny zůstává: Proč se tak málo učíme od svých vynikajících předků? Proč musíme každou historickou lekci zaplatit krví a destrukcí, když nám diagnózu vystavil „tatíček“ Masaryk už před sto lety? Možná je načase přestat Masaryka jen uctívat na pomnících a začít ho konečně číst.
